Monika Mazáčová: Kdo chce dělat divadlo, nemůže být líný

Monika Mazáčová, rozená Homolová, se narodila a vyrůstala v Praze, vystudovala dramatickou výchovu na DAMU a pak ještě speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově.

Rozhovor

Monika Mazáčová, rozená Homolová, se

narodila avyrůstala vPraze, vystudovala

dramatickou výchovu naDAMU apak ještě

speciální pedagogiku naUniverzitě Karlově.

Posledních 25 let je kmenovou herečkou

aprodukční Divadla Klauniky, které má zá

-

kladnu vcentru Brna. Není to pouze umě-

lecký soubor, ale živý organismus propojující

výkon, dialog sdivákem aterapeutický dia

-

log. Moničin přístup vychází zpřesvědčení, že

divadlo může být nejen zábavou, ale imístem

hlubšího porozumění světu isobě samému.

Začínala jste už vmládí

smyšlenkami nadivadlo?

Odmala. Navštěvovala jsem doma vPraze

dramatický kroužek pod vedením zázračné

pedagožky Ljuby Fuchsové, která dokázala

ipřes tehdejší režim snámi dělat neuvěřitelné

věci. Zásadně ovlivnila moje budoucí rozho

-

dování ostudiu adalší práci. Nemínila jsem učit

naZUŠ. Spíš mě zajímalo herectví, dramatický

obor také, ale vespojení slidmi smentálním

handicapem. Proto jsem poDAMU šla studo

-

vat právě speciální pedagogiku nauniverzitě.

Tam jsem začala koketovat stou myšlenkou,

jak propojit divadlo, nebo potažmo dramatic

-

kou výchovu, právě se speciální pedagogikou.

Jak došlo kpřestupu donové

závažné životní etapy doBrna?

Díky Zdeňkovi Mazáčovi, zakladateli Klau-

niky, se kterým jsem se potkala, protože hledal

alternaci naroli Anči doinscenace Dona Qui

-

jota. Odroku 1999 jsem začala hrát sním, pak

jsme se sblížili, potom jsem se přestěhovala

zaním doBrna. Anakazila jsem ho svojí vášní

pro práci slidmi smentálním handicapem.

Tak vzhůru dodalšího století

adobrněnské fáze rozvoje.

Don Quijote pokračoval neustále, to byla

hra, kterou divadlo drželo jako svoji zlatou ra

-

tolest celou dobu, prakticky až doZdeňkovy

smrti. Ale předbíhám. Vdobě mé alternace

vQuijotovi se Zdenál přijel podívat natábor,

kde jsem dělala programovou vedoucí. Uviděl

sestavu asi 60 lidí smentálním handicapem

anadchl se pro to, jak jsou sami osobě tea

-

trální, když jsou přirození, autentičtí. Napadlo

ho, že budeme dělat nějakou inscenaci vtéto

integrační sestavě. To se odroku 2003 stalo

druhou hlavní kolejí Divadla Klauniky. Prvně

jsme se jim věnovali vehře Voličská kampaň

strany mírného pokroku vmezích zákona,

tedy přírodního podle Jaroslava Haška.

Ta už také patří ktradici.

Ano, je hodně improvizační akaždé před-

stavení je jiné, takže se nedá úplně vyčerpat

nebo unavit. Potom jsme se dostali dofáze,

kdy každý rok vznikala jedna inscenace,

takže kletošku už jich máme dvanáct adalší

nacestě.

Všechny se hrají?

Některé byly jenom takové sezónní, ale

jsou stálice, které se hrají dodnes. Třeba Po

-

hádky vhantecu, protože je to neuvěřitelná

legrace, strašně to lidi baví anás to taky baví,

takže se hraje odroku 2017 dosud. Strana se

hraje, ale jenom občas. Ateď hodně jezdíme

spředstavením Seděl vodník pod Erbenem,

to je jedna znejmladších inscenací, tu ještě

režíroval Zdenál jako svou poslední. Aještě

se hraje Prodanka aneb Svatební výprodej

nad Smetanou, která je úplně nová, zloňska.

Poslední Zdenálův námět, ale režie byla už

prvně bez něho.

Trochu se vrátím včase. Kolik

že měl proslulý Don Quijote

repríz? Atakujete rekord Agathy

Christie?

Určitě víme, že přes pět tisíc. Ale to jsme

počítali někdy před čtyřmi roky, takže ono už

to třeba může být pět apůl tisíce, úplně přesně

nevíme.

Zpět kestartu integračního

divadla poroce 2000.

Udělali jsme konkurz, vybrali jsme skupinu

lidí, kteří byli komunikativní, dalo se snimi

pracovat, důležitá okolnost byla taky, že měli

dobré rodinné zázemí. Podpora rodičů je

naprosto zásadní předpoklad, protože diva

-

delní práce je hodně náročná nasamostatnost

anarežim každého kolegy shandicapem, za

-

těžuje svým způsobem jeho rodinu, která musí

té činnosti fandit ajít jí vstříc. Vefinále vznikla

skupinka lidí, později už trvale nazývaných

„poslanci“, podle jejich rolí veStraně mírného

pokroku. Vsoučasné době je aktivních šest.

Ten název se pro všechny už ujal natrvalo.

Takže oni tvoří zdravé jádro?

Čtyři poslanci jsou snámi úplně odzačátku.

Ostatní znějakých důvodů, zejména rodin

-

ných, odpadli, ovšem někteří se zase vrátili.

Dnes hraje šest našich hlavních, to jsou Kate

-

řina Prokešová, Jan Dubenský, Tomáš Halm,

Nikola Juríčková, Marek Šnédar aZuzanka

Šprtelová. Čtyři Brňáci, dva Zlíňáci.

Zvládají jezdit ze Zlína

nazkoušky apředstavení?

Jezdí ze Zlína napředstavení azároveň

jsou všichni jmenovaní zaměstnanci našeho

divadelního penzionu, chráněného pracoviště

vJeseníkách, který jsme založili kvůli nim, pro

-

tože před časem ztratili zaměstnání. My ces-

tujeme všichni tolik, že už nám to nepřipadá

zvláštní, jestli je někdo ze Zlína, nebo odkud,

protože se neustále pohybujeme pocelé re

-

publice.

Kolegyně herečky jsou taky dost

rozptýlené.

Ano, kromě mě je zBrna jen Libuška Pe-

čenková. Zuzana Perůtková je odLuhačovic,

Libuše Kvašná bydlí vPaskově naOstravsku

aMarcela Vítková naMírovce uHavlíčkova

Brodu. Takže když se potřebujeme dát dohro

-

mady, sjíždíme se nanějakém srazišti. Apak

se snažíme stlačit dodvou aut. Divadlo je

odzačátku pojímané jako zájezdové. Je pro

nás běžné, že jezdíme zjedné strany nadru

-

hou apovšech čertech, jak se říká. Občas

to spojíme donějakých turné nebo takových

šňůreček, třeba třídenních.

Během posledních devatenácti

let jste vtom sprintu také povila

avychovávala dceru asyna. Kdy

spíte?

Kdy můžu. Kdo chce dělat divadlo, nemůže

být líný. Cena zato je, že musím mít velmi

přesně naplánovaný režim dne adisciplínu

aprostě to musí šlapat, abych zvládla všechno,

co jsem si určila. Už jsem si ale taky stihla uhnat

panickou ataku, takže jsem poslední dobou

trošku zvolnila.

Ale přece jen, kromě hraní se

musí stavět scéna, světla...

My máme všechno technicky co možná nej-

jednodušší. Hrajeme vrámci projektu Podpora

kultury namalých městečkách aobcích, takže

jezdíme doopravdu malých vesnic, malých

měst aměsteček. Samozřejmě počítáme stím,

že tam nejsou divadelní prostory ahraje se

leckde. Někdy je to sokolovna, kinosál, někdy

jenom sál vhospodě, někdy společenský sál

třeba vrámci obecního úřadu. Takže vybavení

si všechno vezeme, iscéna se vždycky vymýšlí

maximálně jednoduchá aflexibilní.

Včem vidíte společenský úspěch

ze svého úhlu pohledu? Moc se

ovás nepíše.

MONIKA MAZÁČOVÁ:

KDO CHCE DĚLAT DIVADLO, NEMŮŽE BÝT LÍNÝ

Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2026 | 13