Historie
HISTORICKÉ GLOSY: NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ
Fotografie rytiny staré budovy Národního divadla v Brně
Motto: Umělci, které nazýváme nesmrtelnými, nebo prostě velmi dobrými, mají
jeden společný znak: jdou někam a vedou
nás tamže.
Anton Pavlovič Čechov
Minulost není mrtvá. Žije s námi, i když
mlčí… Vydáme se spolu do času, kdy se
v poněmčeném Brně začínalo zásluhou
několika divadelních společností pozvolna
hrát česky. Na Brno vždycky působila snadněji dosažitelná Vídeň než Praha. Přesto již
na počátku 19. století nalézáme tu stopy českého národního života, které se snad nejsilněji projevovaly v divadle, byť začátky byly
víc než skromné. Němci měli tu divadlo od
třicátých let 18. století. Budova stála vedle
nynější Reduty. V lednu 1785 vyhořela. Z rozkazu císaře Josefa II. byla na zříceninách ještě
v listopadu téhož roku postavena nová – leč
i ta do dvou měsíců lehla popelem. Zbudovali
další, kde se dokonce několikrát hrálo česky.
Původcem českých her byl basista Václav
Michalesi, a když z Brna v roce 1823 odešel,
česká představení zanikla. Budova měla stejný osud jako předchozí – 1870 vyhořela.
K padesátému výročí existence samostatného českého divadla vydalo v roce 1934
Družstvo českého Národního divadla Zlatou
knihu. Stačí prolistovat, aby se čtenář seznámil slovem a obrazem, jak se to s českým
divadlem v Brně od jeho počátků mělo. Známá byla zájezdní hospoda U bílého beránka
na Cejlu číslo 5, U bílého kříže na dnešní
Pekařské ulici číslo 80. Mezi prvními hrával
v Brně Václav Svoboda. Jeho Českomoravská společnost zde hrála poprvé od 7. června
do 13. září 1868, a to v Králově Poli na Palackého třídě číslo 58.
Teprve postavením Besedního domu
(1871–1873), střediska českého společenského života, dostalo konečně divadlo odpovídající útulek. Čtyřměsíční sezónu zde zahájila
společnost Elišky Zöllnerové Bozděchovou
veselohrou Z doby kotilionův. Divadelní společnost Pištěkova zde uváděla v roce 1879
představení opery, činohry i operety. Brněnské c. k. místodržitelství udělilo 18. září 1881
Družstvu „povolení provozovat hry všeho
druhu pod řízením pana Bedřicha Hoppe,
advokáta v Brně, jakožto artistického řídícího
ve velké dvoraně Besedního domu“. Kromě
rozličných podmínek nadiktováno odvádět
městské obci Brno 10 procent z hrubého příjmu. Stálo hodně úsilí Družstva zbavit se této
ponižující podmínky, podle které české divadlo subvencovalo už tak dost bohaté německé
divadlo sedm let. Stalo se tak až v roce 1888.
Na upraveném jevišti byly 16. září 1881 zahájeny české hry. Avšak po požáru vídeňského
Okružního divadla 8. prosince 1881 zakázalo
město pod touto záminkou provozování
divadla vůbec. Družstvo českého divadla se
nedalo odradit žádnými překážkami. 1902
vyhlásilo velký úkol: zřízení druhého českého
Národního divadla. Po mnohých vážných
pokusech získat pozemek a postavit novou
budovu, ke kterémužto účelu měly dopomoci
dobrovolné sbírky, rozhodlo se posléze
zakoupit dům U Marovských na Žerotínově
náměstí na rohu Veveří ulice, za 60 000 zlatých a za dalších 20 000 upravit pro potřeby
divadelního provozu.
Přes všechnu snahu a oběti živořilo české
divadlo ve stínu divadla německého, nynějšího Mahenova. Jeho baštou byla v roce
1882 otevřená nová budova pseudorenesančního slohu podle návrhu vídeňských
12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2023
architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna
Helmera. Projekt instalace elektrického
osvětlení navrhl Thomas Alva Edison.
Když se v sobotu 6. prosince 1884 v sedm
hodin večer zvedla poprvé opona a v budově
Prozatímního českého národního divadla na
Veveří ulici a začalo slavnostní představení
Kolárovy Magelóny, uzavřela se etapa dlouholetého zápasu o ustavení stálé české scény v hlavním městě Moravy. K největším událostem předválečné doby patřilo první
provedení hry bratří Mrštíků Maryša (1894),
původní premiéra opery Leoše Janáčka Její
pastorkyňa (1904 za řízení dirigenta Cyrila
Metoděje Hrazdiry) a Mahenův Jánošík (1910).
Od chvíle, kdy se poprvé otevřelo Staré
divadlo na Veveří, jak se později označovalo,
prošly jeho jevištěm desítky, možná stovky
umělců několika generací. Mezi nimi Karel
Želenský, Eduard Vojan, Hana Kubešová,
Ema a Ladislav Pechovi (jejich děti Marie
a Ladislav), František Šípek, Marie Hübnerová, Alois Jurný, František Syřínek, Antonín
Strnad, Jaroslav Auerswald, Jan Purkrábek,
Marie Ryšavá, Rudolf Walter, Gustav Eckl,
operní pěvkyně Božena Snopková, pěvec
Karel Král, balerína Marie Dobromilová, tanečník a choreograf Achille Viscusi, Oldřich Nový,
Alois Pivoňka, Jindřich Edl a Věra Skalská
v operetě a další.
Je tu ještě jeden divadelní dům. Reduta.
Stojí na Horním náměstí, dnes Zelném trhu,
téměř pět set let. Stále se stejným názvem.
Dům číslo 4. Několik metrů od sousoší Parnasu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu.
Je jednou z památných ozdob, hlavního města markrabství moravského. Na tom nic
nezmění prázdný lomoz doby, která zapomněla, že jediná jistota v životě je minulost.
Divadla vznikají a zanikají. Zánik nemáme
rádi, protože připomíná naši konečnost. Leč
budovy obvykle přetrvávají, zůstávajíce
někdy hanbou, jindy ozdobou města. Provždy
jsou však svědectvím času.
A protože svět je krutý, je třeba mu čelit.
A divadlo, místo dokonalé iluze, odlehčovalo
tíhu života – a přece, byť na chvíli, se stávalo
místem, kde vítězila láska, dobro, řád, právo.
I když to byla jen hra. Po druhé světové válce
v roce 1945 došlo i v Redutě ke změně. Emil
František Burian v Brně krátce divadlu řediteloval a Redutu přidělil operetě. Přejmenovací euforie ji ušetřil. A jak se stalo, že po dalším z převratů v listopadu 1989 opereta po
čtyřech letech zanikla. K tomu se později vráEugenie Dufková ■
tíme.
Foto: Moravské zemské muzeum