Historie

HISTORICKÉ GLOSY: NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ

Fotografie rytiny staré budovy Národního divadla v Brně

Motto: Umělci, které nazýváme nesmrtelnými, nebo prostě velmi dobrými, mají

jeden společný znak: jdou někam a vedou

nás tamže.

Anton Pavlovič Čechov

Minulost není mrtvá. Žije s námi, i když

mlčí… Vydáme se spolu do času, kdy se

v poněmčeném Brně začínalo zásluhou

několika divadelních společností pozvolna

hrát česky. Na Brno vždycky působila snadněji dosažitelná Vídeň než Praha. Přesto již

na počátku 19. století nalézáme tu stopy českého národního života, které se snad nejsilněji projevovaly v divadle, byť začátky byly

víc než skromné. Němci měli tu divadlo od

třicátých let 18. století. Budova stála vedle

nynější Reduty. V lednu 1785 vyhořela. Z rozkazu císaře Josefa II. byla na zříceninách ještě

v listopadu téhož roku postavena nová – leč

i ta do dvou měsíců lehla popelem. Zbudovali

další, kde se dokonce několikrát hrálo česky.

Původcem českých her byl basista Václav

Michalesi, a když z Brna v roce 1823 odešel,

česká představení zanikla. Budova měla stejný osud jako předchozí – 1870 vyhořela.

K padesátému výročí existence samostatného českého divadla vydalo v roce 1934

Družstvo českého Národního divadla Zlatou

knihu. Stačí prolistovat, aby se čtenář seznámil slovem a obrazem, jak se to s českým

divadlem v Brně od jeho počátků mělo. Známá byla zájezdní hospoda U bílého beránka

na Cejlu číslo 5, U bílého kříže na dnešní

Pekařské ulici číslo 80. Mezi prvními hrával

v Brně Václav Svoboda. Jeho Českomoravská společnost zde hrála poprvé od 7. června

do 13. září 1868, a to v Králově Poli na Palackého třídě číslo 58.

Teprve postavením Besedního domu

(1871–1873), střediska českého společenského života, dostalo konečně divadlo odpovídající útulek. Čtyřměsíční sezónu zde zahájila

společnost Elišky Zöllnerové Bozděchovou

veselohrou Z doby kotilionův. Divadelní společnost Pištěkova zde uváděla v roce 1879

představení opery, činohry i operety. Brněnské c. k. místodržitelství udělilo 18. září 1881

Družstvu „povolení provozovat hry všeho

druhu pod řízením pana Bedřicha Hoppe,

advokáta v Brně, jakožto artistického řídícího

ve velké dvoraně Besedního domu“. Kromě

rozličných podmínek nadiktováno odvádět

městské obci Brno 10 procent z hrubého příjmu. Stálo hodně úsilí Družstva zbavit se této

ponižující podmínky, podle které české divadlo subvencovalo už tak dost bohaté německé

divadlo sedm let. Stalo se tak až v roce 1888.

Na upraveném jevišti byly 16. září 1881 zahájeny české hry. Avšak po požáru vídeňského

Okružního divadla 8. prosince 1881 zakázalo

město pod touto záminkou provozování

divadla vůbec. Družstvo českého divadla se

nedalo odradit žádnými překážkami. 1902

vyhlásilo velký úkol: zřízení druhého českého

Národního divadla. Po mnohých vážných

pokusech získat pozemek a postavit novou

budovu, ke kterémužto účelu měly dopomoci

dobrovolné sbírky, rozhodlo se posléze

zakoupit dům U Marovských na Žerotínově

náměstí na rohu Veveří ulice, za 60 000 zlatých a za dalších 20 000 upravit pro potřeby

divadelního provozu.

Přes všechnu snahu a oběti živořilo české

divadlo ve stínu divadla německého, nynějšího Mahenova. Jeho baštou byla v roce

1882 otevřená nová budova pseudorenesančního slohu podle návrhu vídeňských

12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2023

architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna

Helmera. Projekt instalace elektrického

osvětlení navrhl Thomas Alva Edison.

Když se v sobotu 6. prosince 1884 v sedm

hodin večer zvedla poprvé opona a v budově

Prozatímního českého národního divadla na

Veveří ulici a začalo slavnostní představení

Kolárovy Magelóny, uzavřela se etapa dlouholetého zápasu o ustavení stálé české scény v hlavním městě Moravy. K největším událostem předválečné doby patřilo první

provedení hry bratří Mrštíků Maryša (1894),

původní premiéra opery Leoše Janáčka Její

pastorkyňa (1904 za řízení dirigenta Cyrila

Metoděje Hrazdiry) a Mahenův Jánošík (1910).

Od chvíle, kdy se poprvé otevřelo Staré

divadlo na Veveří, jak se později označovalo,

prošly jeho jevištěm desítky, možná stovky

umělců několika generací. Mezi nimi Karel

Želenský, Eduard Vojan, Hana Kubešová,

Ema a Ladislav Pechovi (jejich děti Marie

a Ladislav), František Šípek, Marie Hübnerová, Alois Jurný, František Syřínek, Antonín

Strnad, Jaroslav Auerswald, Jan Purkrábek,

Marie Ryšavá, Rudolf Walter, Gustav Eckl,

operní pěvkyně Božena Snopková, pěvec

Karel Král, balerína Marie Dobromilová, tanečník a choreograf Achille Viscusi, Oldřich Nový,

Alois Pivoňka, Jindřich Edl a Věra Skalská

v operetě a další.

Je tu ještě jeden divadelní dům. Reduta.

Stojí na Horním náměstí, dnes Zelném trhu,

téměř pět set let. Stále se stejným názvem.

Dům číslo 4. Několik metrů od sousoší Parnasu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu.

Je jednou z památných ozdob, hlavního města markrabství moravského. Na tom nic

nezmění prázdný lomoz doby, která zapomněla, že jediná jistota v životě je minulost.

Divadla vznikají a zanikají. Zánik nemáme

rádi, protože připomíná naši konečnost. Leč

budovy obvykle přetrvávají, zůstávajíce

někdy hanbou, jindy ozdobou města. Provždy

jsou však svědectvím času.

A protože svět je krutý, je třeba mu čelit.

A divadlo, místo dokonalé iluze, odlehčovalo

tíhu života – a přece, byť na chvíli, se stávalo

místem, kde vítězila láska, dobro, řád, právo.

I když to byla jen hra. Po druhé světové válce

v roce 1945 došlo i v Redutě ke změně. Emil

František Burian v Brně krátce divadlu řediteloval a Redutu přidělil operetě. Přejmenovací euforie ji ušetřil. A jak se stalo, že po dalším z převratů v listopadu 1989 opereta po

čtyřech letech zanikla. K tomu se později vráEugenie Dufková ■

tíme.

Foto: Moravské zemské muzeum