Rozhovor

JOSEF ČERNÝ:

DRŽME SE ZÁSADY – PŘEJ A BUDE TI PŘÁNO!

V anketě Nejlepší hráč Komety všech dob,

která byla uspořádána před šestnácti lety

k padesátinám brněnského klubu, skončil

Josef Černý za absolutním vítězem Vlastimilem Bubníkem. Pokud by ovšem pořadatelé ankety brali v potaz jen pořadí

v Klubu hokejových střelců, což je klub

hokejistů, kteří vstřelili v československé

a české extralize a v československé a české reprezentaci celkem alespoň 250 branek, bylo by to obráceně. Josef Černý je

s celkovým počtem 478 vstřelených gólů

za Milanem Novým, Vladimírem Růžičkou,

Václavem Nedomanským, Vladimírem

Martincem a Ivanem Hlinkou na šestém

místě, zatímco Vlastimil Bubník je se 421

brankami desátý. Z pohledu nejvyšší hokejové soutěže a národní reprezentace je

Josef Černý nejúspěšnějším hokejovým

střelcem, který kdy nosil brněnský dres.

Jak se zrodil nejlepší střelec

Komety všech dob?

Když jsem přišel v roce 1958 do Brna, postavil mě trenér Farda nejdříve do útoku s Broňkem Dandou. A ten mi řekl: „Když budeme

v útočné třetině a já budu mít puk, jeď k brance, měj hokejku pořád na ledě a dáš gól.“

A fungovalo to. Stačilo mít jen dobrého nahrávače… (úsměv).

A na ty jste měl štěstí.

Když trenér Eduard Farda přestavěl v prvním

roce mého působení v Kometě útočné formace a postavil mě vedle Franty Vaňka, dostal

jsem dalšího vynikajícího nahrávače. Hráli jsme

vedle sebe deset sezon a novináři říkali, že

Franta ve mně našel životní křídlo. Já bych zas

na oplátku mohl říct, že to byl můj životní centr.

Když potom v roce 1970 ukončil aktivní činnost

a začal trénovat, přišel Richard Farda, se kterým jsem si také velmi dobře rozuměl.

I díky němu jsem se stal králem střelců.

Richard byl ale jiný typ než Franta Vaněk. Tomu

se ne nadarmo říkalo profesor. On byl opravdový přihrávkový génius. On mně to servíroval

tak přesně, že opravdu stačilo jenom doklepnout (úsměv).

Tak jednoduché to ale asi

nebylo.

Říká se, že dobrým střelcem se musíš už

narodit. Já jsem taky asi poslední reprezentant,

který začínal na rybníku. A tam nebyl tak hladký

led, jako mají dnešní kluci. Muselo se kličkovat

mezi zamrzlým listím a kameny, takže se pořád

do něčeho najíždělo. Ale právě to mě učilo

držet rovnováhu. Když jsem na něco najel,

sice mě to rozhodilo, ale snažil jsem se

nespadnout. A to se mi potom samozřejmě

hodilo, protože stabilita je pro střelce, do

kterého někdo vráží zepředu zezadu, velmi

důležitá.

Jak vzpomínáte na svoje mládí?

Já jsem z devíti dětí, ale jediný syn. Odmalička jsem společně se sestrami dělal i domácí

práce a s tátou jsem jezdil do lesa na dřevo.

Později jsem tahal osekané kmeny a docela

tvrdě jsem pracoval. A to byl určitě dobrý

základ pro pozdější trénink. Vzpomínám na to

rád a myslím si, že všechny děti by měly

poznat, co je to fyzická práce. Přece fyzická

připravenost a obratnost je důležitá nejen pro

sportování, ale pro život jako takový. Nedávno

jsem viděl v televizi, jak se děti učí kotrmelec.

To za nás nebylo. Děti tloustnou, nesportují.

A tělocvik je dnes pro některé z nich dokonce

za trest.

Čím to je?

Určitě je to celkovým životním stylem.

A taky třeba i tou stravou. Těch faktorů je

samozřejmě víc. Ale nechci říkat, že jsou

všichni mladí stejní, že nesportují a sedí jen

u počítačů. Nedávno jsme se setkali my dříve

narození sportovci s mladými a byl tady třeba

kluk, na kterém bylo hned vidět, že něco dělá,

že sportuje, že na sobě tvrdě pracuje. I jeho

celkové vystupování bylo perfektní. Nikdy

před tím jsem ho osobně neviděl, ale zjistil

jsem, že je to vlastně borec, kterému jsem

jako hlasující člen sportovní akademie dal

svůj hlas do ankety Sportovní talent roku, kterou nakonec vyhrál. A to mě potěšilo.

S Jakubem Šťastným, jak se ten

juniorský mistr světa

v cyklistice jmenuje, a dalšími

mistry světa jste se setkal při

akci Brněnského roku sportu,

kde se připomínalo výročí

založení Orla a hrál se šprtec

neboli stolní hokej. Jak se vám

hrálo?

Trochu jsem si musel zvyknout na hokejku

(smích). My jsme jako kluci hrávali s knoflíky

a cvrnkali jsme do nich. Ale je to dobrá hra.

I takový šprtec vás učí technice, citu pro hru,

předvídavosti a schopnosti rychlého rozhodování. A to se všechno hodí ve sportu

i v životě.

Josef Černý

se narodil 18. října 1939 v Rožmitále pod

Třemšínem a upsal se lednímu hokeji. Již

ve čtrnácti letech hrál za místní muže krajský přebor a přes ligovou Plzeň a juniorskou reprezentaci se dostal v roce 1958

do brněnské Komety – tehdy RH Brno.

Aktivně zde hrál neuvěřitelných dvacet let

– do roku 1978, což je rekord, který už zřejmě v Brně nikdo nepřekoná. Za tu dobu

odehrál 671 zápasů, ve kterých vstřelil 403

branky a jako první hráč nejvyšší soutěže

překročil čtyř set gólovou hranici. Připočteme-li k tomu 75 branek vstřelených v dresu Československa, řadí ho celkový počet

478 vstřelených gólů na šesté místo vKlubu

hokejových střelců. Jako hráč Komety získal v letech 1960–1966 sedm titulů mistra

ligy a téměř dvojnásobný počet medailí

má z mistrovství světa a olympijských her.

Je držitel stříbra ze ZOH 1968, mistr Evropy

1961 a 1971, účastník ZOH – MS 1960 a 1964

(bronz), ZOH 1972 (bronz) a světových šampionátů v letech 1959 (bronz), 1961 (stříbro),

1963 (bronz), 1964 (bronz), 1965 (stříbro),

1966 (stříbro), 1967, 1969 (bronz), 1970

(bronz) a 1971 (stříbro). Za svoje výsledky

na mezinárodním fóru, ale i za fair play hru

(Josef Černý patřil mezi nejméně vylučované hráče) byl poctěn světovou federací

v roce 2007, kdy byl uveden do Síně slávy

IIHF. Do Síně slávy českého hokeje vstoupil

v roce 2008, od roku 2004 je ve Sportovní

síni slávy města Brna. Josef Černý je ženatý,

má dvě dcery, dva vnuky a radost mu dělají

také jeho milovaní holubi, které chová. Také

sportovci, jak sám říká.

Co si přejete ke svým

osmdesátinám?

Ať mně vydrží zdraví a víra v poctivou práci.

Dobře vím, že když je někdo úspěšný poctivě,

stojí ho to hodně sil. Přál bych si, abychom se

všichni drželi zásady – přej a bude ti přáno!

Vladimír Koudelka

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2019 | 15