Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ: DORIS GROZDANOVIČOVÁ V posledním díle vyprávění o neobyčejných příbězích našich sousedů, jejichž životní osudy jsou součástí ojedinělé databáze Paměť národa, si budeme vyprávět o životě Doris Grozdanovičové. Doris Grozdanovičová, za svobodna Schimmerlingová, se narodila 7. dubna 1926 v Jihlavě. Vyrůstala v židovské nenáboženské rodině spolu se starším bratrem Hanušem. Otec pracoval jako úředník v bance, později v pojišťovně, matka byla v domácnosti. Když bylo Doris šest let, přestěhovala se rodina do Brna. Doris zde navštěvovala obecnou školu, poté klasické gymnázium, odkud byla kvůli židovskému původu vyloučena. Další rok pokračovala na židovském gymnáziu v Brně, a to až do jeho zrušení v roce 1941. Kromě toho, že ji vyhodili ze školy, celou jejich rodinu vystěhovali z krásného bytu, ve kterém žili, a přestěhovali je do jiného ve špatné brněnské čtvrti. „Bydleli jsme spolu s dalšími dvěma rodinami v jednom bytě a mysleli jsme, že nic horšího nemůže být, což ovšem byla iluze.“ Stále vycházelo víc a víc nařízení, která byla zaměřena proti Židům. Od listopadu 1941 museli Židé povinně nosit Davidovu hvězdu, aby je všichni na první pohled rozeznali od ostatních obyvatel. „Pamatuju si, že někdy jsem si hvězdu zakryla, když jsem potkala svoje kamarády, aby oni z toho neměli nepříjemnosti.“ Protižidovských nařízení byla celá řada, ale Doris dokázala snést nošení hvězdy i zákaz vycházení. Úplně nejvíc ji zničilo jiné nařízení. „Mě úplně nejvíc zasáhlo, že jsem přišla o milovanou kočku. Dodnes, když o tom mluvím, tak brečím. Museli jsme všechno odevzdat, a to včetně domácích zvířat.“ Na začátku války se v Brně začali objevovat Němci, kteří utíkali před Hitlerem z  Německa. Vyprávěli o tom, jaké jsou v Německu poměry a jak je zacházeno se Židy. „Nevím, jak rodiče, ale já jsem tomu vůbec nevěřila, co se tam děje.“ Každopádně začalo být jasné, že situace v Československu bude pro židovské obyvatele nesnesitelná, a tak rodiče uvažovali o tom, že Doris a jejího bratra pošlou do Anglie k maminčině sestře, která tam včas emigrovala z Vídně. Odjezd se nakonec neuskutečnil a celá rodina zůstala v Brně. „I když to zní zvláštně, tak já jsem velmi ráda, že jsme nikam neodjeli. Já bych celý život trpěla tím, že bych byla mohla něco pro rodiče udělat, kdybych tu zůstala. Takhle vím, že to nebylo možné, ale určitě bych si to namlouvala, kdybych se tře-

ba zachránila v Anglii s Wintonovými dětmi, o kterých jsme v Brně tehdy nevěděli nic.“ Na někdejší česko-německé vztahy v Brně vzpomíná Doris takto: „V Brně byla spousta Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci a heinleinovci a předtím to byli docela normální lidi.“ Doris nechápala, kde se bere najednou tolik nenávisti a bála se pochodujících nacistů v ulicích. Proto nejdřív brala s úlevou zprávu, že se má celá rodina dostavit k transportu z Brna. Nedovedla si představit, co horšího než stávající život ji může čekat. „Když je člověk mladý, tak nikdy nemyslí na nejhorší a ani jsme si to neuměli představit.“ 25. ledna 1942 se musela celá rodina Schimmerlingova dostavit na shromaždiště ve škole v Černých Polích. Zde čekali tři dny v karanténě, než nastoupili do transportu. S sebou si mohli vzít pouze 50 kg zavazadel. „Večer nás auty dopravili na nádraží. Vlakem jsme pak celý den a celou noc jeli do Terezína. Vždycky nás někde odstavili.“ Cesta do Terezína ještě nevypadala tak zlověstně. Z brněnského nádraží odjížděli normálními osobními vlaky s kupé a hlavně jela celá rodina pohromadě i s tetou, strýcem, bratrancem a sestřenicí. Ve vlaku měla Doris i kamarády z Brna, po cestě si s nimi povídala. „Každý transport byl označen písmenem a každý člověk měl číslo. Náš transport byl U a já měla číslo 59. Dnes je mi to velké U stále připomínáno, třeba nápisem Události v televizi nebo německým U-Bahnem.“ Do Terezína tehdy ještě nevedly koleje, takže vlak dojel do nedalekých Bohušovic. Už jen příjezd na nádraží v Bohušovicích ukazoval, že je nečeká nic pěkného. „To bylo strašné, byla hrozná zima a já tam viděla první mrtvolu ve svém životě. Mrtvolu ležící na márách, která měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Z Bohušovic vyrazili všichni na tříkilometrovou cestu do Terezína. Ve městě v tu dobu ještě žilo původní obyvatelstvo a Židé byli ubytováni v kasárnách. Ihned po příjezdu byla rodina rozdělena. Doris s maminkou šly do kasáren, kterým se říkalo Hamburské, a tatínek s bratrem do kasáren Sudetských. Bratr Hanuš se znal s mužem, který v Terezíně vykonával funkci vedoucího zemědělské sekce, a pravděpodobně ho požádal, aby k sobě vzal Doris. Tím se dostala na práci v  zemědělství, nejdříve na poli, v zahradě, pak pásla husy a nakonec ovce. „Na pastvě jsem hodně četla, zatímco se ovečky klidně pásly.“ Už čtrnáct dní po příjezdu do Terezína zem-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2019

řela Dorisina babička a byla pohřbena v hromadném hrobě. V roce 1944 onemocněla i její maminka a zanedlouho zemřela také. V tu dobu bylo již mrtvých v ghettu tolik, že se těla nepohřbívala, ale pálila v nově postaveném krematoriu. Na konci války byl pak popel vysypán do řeky Ohře. V říjnu 1944 bylo z Terezína vypraveno posledních 10 transportů do Osvětimi. Nejdřív jedním transportem odjel bratr a následně i tatínek. Doris si nedovedla představit, že by měla zůstat v Terezíně úplně sama, a snažila se tedy proniknout do transportu s tatínkem. „Stáli tam esesáci a já jednoho prosila, aby mě pustil s tatínkem. On mi to nedovolil a tím mi zachránil život. Namítala jsem, že tady nechci zůstat sama. Jeden z nich mi řekl: ‚Je dobré být sama v Terezíně.‘“ Poslední měsíce války zůstala Doris v terezínském ghettu sama a vůbec netušila, kam její tatínek a bratr odjeli. „Ten strach a hlad jsme měli pořád, ale když je člověku šestnáct, tak nemyslí na to nejhorší. Taky jsme vůbec nevěděli, co je v Osvětimi. Věděli jsme jen s jistotou, že jinde to bude horší, ale že tolik, to nikdo netušil.“ Doris se transport na východ naštěstí vyhnul a celou válku přežila v terezínském ghettu. Po skončení války se dostala do Kostelce nad Orlicí, kde zjistila, že je její bratr Hanuš naživu. Po šťastném shledání se společně vrátili do Brna, kde získali byt po vyhnaných Němcích. Setkali se i se služebnou, kterou měli před válkou a kterou Doris velmi milovala. „To bylo největší štěstí mého života, že se vrátil, a že jsme byli oba sourozenci na světě.“ Vzpomíná dnes Doris Grozdanovičová, která v současné době žije v Praze, překládá německé texty a beseduje se studenty středních a vysokých škol o holocaustu. Životní příběh Doris Grozdanovičové si můžete přečíst a poslechnout na webových stránkách Paměti národa www.pametnaroda.cz. Michal Doležel

■