Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

DORIS GROZDANOVIČOVÁ

V posledním díle vyprávění o neobyčejných

příbězích našich sousedů, jejichž životní

osudy jsou součástí ojedinělé databáze

Paměť národa, si budeme vyprávět o životě

Doris Grozdanovičové.

Doris Grozdanovičová, za svobodna

Schimmerlingová, se narodila 7. dubna 1926

v Jihlavě. Vyrůstala v židovské nenáboženské rodině spolu se starším bratrem Hanušem. Otec pracoval jako úředník v bance,

později v pojišťovně, matka byla v domácnosti. Když bylo Doris šest let, přestěhovala

se rodina do Brna. Doris zde navštěvovala

obecnou školu, poté klasické gymnázium,

odkud byla kvůli židovskému původu vyloučena. Další rok pokračovala na židovském

gymnáziu v Brně, a to až do jeho zrušení

v roce 1941. Kromě toho, že ji vyhodili ze

školy, celou jejich rodinu vystěhovali z krásného bytu, ve kterém žili, a přestěhovali je

do jiného ve špatné brněnské čtvrti. „Bydleli

jsme spolu s dalšími dvěma rodinami v jednom bytě a mysleli jsme, že nic horšího nemůže být, což ovšem byla iluze.“ Stále vycházelo

víc a víc nařízení, která byla zaměřena proti

Židům. Od listopadu 1941 museli Židé povinně nosit Davidovu hvězdu, aby je všichni

na první pohled rozeznali od ostatních obyvatel. „Pamatuju si, že někdy jsem si hvězdu

zakryla, když jsem potkala svoje kamarády,

aby oni z toho neměli nepříjemnosti.“ Protižidovských nařízení byla celá řada, ale Doris

dokázala snést nošení hvězdy i zákaz

vycházení. Úplně nejvíc ji zničilo jiné nařízení. „Mě úplně nejvíc zasáhlo, že jsem přišla

o milovanou kočku. Dodnes, když o tom mluvím, tak brečím. Museli jsme všechno odevzdat, a to včetně domácích zvířat.“

Na začátku války se v Brně začali objevovat Němci, kteří utíkali před Hitlerem

z  Německa. Vyprávěli o tom, jaké jsou

v Německu poměry a jak je zacházeno se

Židy. „Nevím, jak rodiče, ale já jsem tomu

vůbec nevěřila, co se tam děje.“ Každopádně

začalo být jasné, že situace v Československu bude pro židovské obyvatele nesnesitelná, a tak rodiče uvažovali o tom, že Doris

a jejího bratra pošlou do Anglie k maminčině

sestře, která tam včas emigrovala z Vídně.

Odjezd se nakonec neuskutečnil a celá

rodina zůstala v Brně. „I když to zní zvláštně,

tak já jsem velmi ráda, že jsme nikam neodjeli. Já bych celý život trpěla tím, že bych byla

mohla něco pro rodiče udělat, kdybych tu

zůstala. Takhle vím, že to nebylo možné, ale

určitě bych si to namlouvala, kdybych se tře-

ba zachránila v Anglii s Wintonovými dětmi,

o kterých jsme v Brně tehdy nevěděli nic.“

Na někdejší česko-německé vztahy v Brně

vzpomíná Doris takto: „V Brně byla spousta

Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci a heinleinovci a předtím to byli docela

normální lidi.“ Doris nechápala, kde se bere

najednou tolik nenávisti a bála se pochodujících nacistů v ulicích. Proto nejdřív brala

s úlevou zprávu, že se má celá rodina dostavit

k transportu z Brna. Nedovedla si představit,

co horšího než stávající život ji může čekat.

„Když je člověk mladý, tak nikdy nemyslí na

nejhorší a ani jsme si to neuměli představit.“

25. ledna 1942 se musela celá rodina Schimmerlingova dostavit na shromaždiště ve škole

v Černých Polích. Zde čekali tři dny v karanténě, než nastoupili do transportu. S sebou

si mohli vzít pouze 50 kg zavazadel. „Večer

nás auty dopravili na nádraží. Vlakem jsme

pak celý den a celou noc jeli do Terezína.

Vždycky nás někde odstavili.“ Cesta do Terezína ještě nevypadala tak zlověstně. Z brněnského nádraží odjížděli normálními osobními

vlaky s kupé a hlavně jela celá rodina pohromadě i s tetou, strýcem, bratrancem a sestřenicí. Ve vlaku měla Doris i kamarády z Brna,

po cestě si s nimi povídala. „Každý transport

byl označen písmenem a každý člověk měl

číslo. Náš transport byl U a já měla číslo 59.

Dnes je mi to velké U stále připomínáno, třeba nápisem Události v televizi nebo německým U-Bahnem.“

Do Terezína tehdy ještě nevedly koleje,

takže vlak dojel do nedalekých Bohušovic.

Už jen příjezd na nádraží v Bohušovicích ukazoval, že je nečeká nic pěkného. „To bylo

strašné, byla hrozná zima a já tam viděla

první mrtvolu ve svém životě. Mrtvolu ležící

na márách, která měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Z Bohušovic vyrazili všichni na tříkilometrovou cestu do Terezína. Ve městě

v tu dobu ještě žilo původní obyvatelstvo

a Židé byli ubytováni v kasárnách. Ihned po

příjezdu byla rodina rozdělena. Doris

s maminkou šly do kasáren, kterým se říkalo

Hamburské, a tatínek s bratrem do kasáren

Sudetských. Bratr Hanuš se znal s mužem,

který v Terezíně vykonával funkci vedoucího

zemědělské sekce, a pravděpodobně ho

požádal, aby k sobě vzal Doris. Tím se dostala

na práci v  zemědělství, nejdříve na poli,

v zahradě, pak pásla husy a nakonec ovce.

„Na pastvě jsem hodně četla, zatímco se

ovečky klidně pásly.“

Už čtrnáct dní po příjezdu do Terezína zem-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2019

řela Dorisina babička a byla pohřbena v hromadném hrobě. V roce 1944 onemocněla

i její maminka a zanedlouho zemřela také.

V tu dobu bylo již mrtvých v ghettu tolik, že

se těla nepohřbívala, ale pálila v nově postaveném krematoriu. Na konci války byl pak

popel vysypán do řeky Ohře. V říjnu 1944

bylo z Terezína vypraveno posledních 10 transportů do Osvětimi. Nejdřív jedním transportem odjel bratr a následně i tatínek. Doris si

nedovedla představit, že by měla zůstat

v Terezíně úplně sama, a snažila se tedy proniknout do transportu s tatínkem. „Stáli tam

esesáci a já jednoho prosila, aby mě pustil

s tatínkem. On mi to nedovolil a tím mi zachránil život. Namítala jsem, že tady nechci zůstat

sama. Jeden z nich mi řekl: ‚Je dobré být

sama v Terezíně.‘“

Poslední měsíce války zůstala Doris v terezínském ghettu sama a vůbec netušila, kam

její tatínek a bratr odjeli. „Ten strach a hlad

jsme měli pořád, ale když je člověku šestnáct,

tak nemyslí na to nejhorší. Taky jsme vůbec

nevěděli, co je v Osvětimi. Věděli jsme jen

s jistotou, že jinde to bude horší, ale že tolik,

to nikdo netušil.“

Doris se transport na východ naštěstí

vyhnul a celou válku přežila v terezínském

ghettu. Po skončení války se dostala do Kostelce nad Orlicí, kde zjistila, že je její bratr

Hanuš naživu. Po šťastném shledání se společně vrátili do Brna, kde získali byt po vyhnaných Němcích. Setkali se i se služebnou, kterou měli před válkou a kterou Doris velmi

milovala. „To bylo největší štěstí mého života,

že se vrátil, a že jsme byli oba sourozenci

na světě.“ Vzpomíná dnes Doris Grozdanovičová, která v současné době žije v Praze,

překládá německé texty a beseduje se studenty středních a vysokých škol o holocaustu.

Životní příběh Doris Grozdanovičové si můžete přečíst a poslechnout na webových stránkách Paměti národa www.pametnaroda.cz.

Michal Doležel

■