Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
DORIS GROZDANOVIČOVÁ
V posledním díle vyprávění o neobyčejných
příbězích našich sousedů, jejichž životní
osudy jsou součástí ojedinělé databáze
Paměť národa, si budeme vyprávět o životě
Doris Grozdanovičové.
Doris Grozdanovičová, za svobodna
Schimmerlingová, se narodila 7. dubna 1926
v Jihlavě. Vyrůstala v židovské nenáboženské rodině spolu se starším bratrem Hanušem. Otec pracoval jako úředník v bance,
později v pojišťovně, matka byla v domácnosti. Když bylo Doris šest let, přestěhovala
se rodina do Brna. Doris zde navštěvovala
obecnou školu, poté klasické gymnázium,
odkud byla kvůli židovskému původu vyloučena. Další rok pokračovala na židovském
gymnáziu v Brně, a to až do jeho zrušení
v roce 1941. Kromě toho, že ji vyhodili ze
školy, celou jejich rodinu vystěhovali z krásného bytu, ve kterém žili, a přestěhovali je
do jiného ve špatné brněnské čtvrti. „Bydleli
jsme spolu s dalšími dvěma rodinami v jednom bytě a mysleli jsme, že nic horšího nemůže být, což ovšem byla iluze.“ Stále vycházelo
víc a víc nařízení, která byla zaměřena proti
Židům. Od listopadu 1941 museli Židé povinně nosit Davidovu hvězdu, aby je všichni
na první pohled rozeznali od ostatních obyvatel. „Pamatuju si, že někdy jsem si hvězdu
zakryla, když jsem potkala svoje kamarády,
aby oni z toho neměli nepříjemnosti.“ Protižidovských nařízení byla celá řada, ale Doris
dokázala snést nošení hvězdy i zákaz
vycházení. Úplně nejvíc ji zničilo jiné nařízení. „Mě úplně nejvíc zasáhlo, že jsem přišla
o milovanou kočku. Dodnes, když o tom mluvím, tak brečím. Museli jsme všechno odevzdat, a to včetně domácích zvířat.“
Na začátku války se v Brně začali objevovat Němci, kteří utíkali před Hitlerem
z Německa. Vyprávěli o tom, jaké jsou
v Německu poměry a jak je zacházeno se
Židy. „Nevím, jak rodiče, ale já jsem tomu
vůbec nevěřila, co se tam děje.“ Každopádně
začalo být jasné, že situace v Československu bude pro židovské obyvatele nesnesitelná, a tak rodiče uvažovali o tom, že Doris
a jejího bratra pošlou do Anglie k maminčině
sestře, která tam včas emigrovala z Vídně.
Odjezd se nakonec neuskutečnil a celá
rodina zůstala v Brně. „I když to zní zvláštně,
tak já jsem velmi ráda, že jsme nikam neodjeli. Já bych celý život trpěla tím, že bych byla
mohla něco pro rodiče udělat, kdybych tu
zůstala. Takhle vím, že to nebylo možné, ale
určitě bych si to namlouvala, kdybych se tře-
ba zachránila v Anglii s Wintonovými dětmi,
o kterých jsme v Brně tehdy nevěděli nic.“
Na někdejší česko-německé vztahy v Brně
vzpomíná Doris takto: „V Brně byla spousta
Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci a heinleinovci a předtím to byli docela
normální lidi.“ Doris nechápala, kde se bere
najednou tolik nenávisti a bála se pochodujících nacistů v ulicích. Proto nejdřív brala
s úlevou zprávu, že se má celá rodina dostavit
k transportu z Brna. Nedovedla si představit,
co horšího než stávající život ji může čekat.
„Když je člověk mladý, tak nikdy nemyslí na
nejhorší a ani jsme si to neuměli představit.“
25. ledna 1942 se musela celá rodina Schimmerlingova dostavit na shromaždiště ve škole
v Černých Polích. Zde čekali tři dny v karanténě, než nastoupili do transportu. S sebou
si mohli vzít pouze 50 kg zavazadel. „Večer
nás auty dopravili na nádraží. Vlakem jsme
pak celý den a celou noc jeli do Terezína.
Vždycky nás někde odstavili.“ Cesta do Terezína ještě nevypadala tak zlověstně. Z brněnského nádraží odjížděli normálními osobními
vlaky s kupé a hlavně jela celá rodina pohromadě i s tetou, strýcem, bratrancem a sestřenicí. Ve vlaku měla Doris i kamarády z Brna,
po cestě si s nimi povídala. „Každý transport
byl označen písmenem a každý člověk měl
číslo. Náš transport byl U a já měla číslo 59.
Dnes je mi to velké U stále připomínáno, třeba nápisem Události v televizi nebo německým U-Bahnem.“
Do Terezína tehdy ještě nevedly koleje,
takže vlak dojel do nedalekých Bohušovic.
Už jen příjezd na nádraží v Bohušovicích ukazoval, že je nečeká nic pěkného. „To bylo
strašné, byla hrozná zima a já tam viděla
první mrtvolu ve svém životě. Mrtvolu ležící
na márách, která měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Z Bohušovic vyrazili všichni na tříkilometrovou cestu do Terezína. Ve městě
v tu dobu ještě žilo původní obyvatelstvo
a Židé byli ubytováni v kasárnách. Ihned po
příjezdu byla rodina rozdělena. Doris
s maminkou šly do kasáren, kterým se říkalo
Hamburské, a tatínek s bratrem do kasáren
Sudetských. Bratr Hanuš se znal s mužem,
který v Terezíně vykonával funkci vedoucího
zemědělské sekce, a pravděpodobně ho
požádal, aby k sobě vzal Doris. Tím se dostala
na práci v zemědělství, nejdříve na poli,
v zahradě, pak pásla husy a nakonec ovce.
„Na pastvě jsem hodně četla, zatímco se
ovečky klidně pásly.“
Už čtrnáct dní po příjezdu do Terezína zem-
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2019
řela Dorisina babička a byla pohřbena v hromadném hrobě. V roce 1944 onemocněla
i její maminka a zanedlouho zemřela také.
V tu dobu bylo již mrtvých v ghettu tolik, že
se těla nepohřbívala, ale pálila v nově postaveném krematoriu. Na konci války byl pak
popel vysypán do řeky Ohře. V říjnu 1944
bylo z Terezína vypraveno posledních 10 transportů do Osvětimi. Nejdřív jedním transportem odjel bratr a následně i tatínek. Doris si
nedovedla představit, že by měla zůstat
v Terezíně úplně sama, a snažila se tedy proniknout do transportu s tatínkem. „Stáli tam
esesáci a já jednoho prosila, aby mě pustil
s tatínkem. On mi to nedovolil a tím mi zachránil život. Namítala jsem, že tady nechci zůstat
sama. Jeden z nich mi řekl: ‚Je dobré být
sama v Terezíně.‘“
Poslední měsíce války zůstala Doris v terezínském ghettu sama a vůbec netušila, kam
její tatínek a bratr odjeli. „Ten strach a hlad
jsme měli pořád, ale když je člověku šestnáct,
tak nemyslí na to nejhorší. Taky jsme vůbec
nevěděli, co je v Osvětimi. Věděli jsme jen
s jistotou, že jinde to bude horší, ale že tolik,
to nikdo netušil.“
Doris se transport na východ naštěstí
vyhnul a celou válku přežila v terezínském
ghettu. Po skončení války se dostala do Kostelce nad Orlicí, kde zjistila, že je její bratr
Hanuš naživu. Po šťastném shledání se společně vrátili do Brna, kde získali byt po vyhnaných Němcích. Setkali se i se služebnou, kterou měli před válkou a kterou Doris velmi
milovala. „To bylo největší štěstí mého života,
že se vrátil, a že jsme byli oba sourozenci
na světě.“ Vzpomíná dnes Doris Grozdanovičová, která v současné době žije v Praze,
překládá německé texty a beseduje se studenty středních a vysokých škol o holocaustu.
Životní příběh Doris Grozdanovičové si můžete přečíst a poslechnout na webových stránkách Paměti národa www.pametnaroda.cz.
Michal Doležel
■