Rozhovor

BOŽETĚCH KOSTELKA

Z PTÁKA RYBU NEUDĚLÁŠ.

ZŮSTAL JSEM ORLEM.

Jestliže bychom měli co nejvěrohodněji

charakterizovat dvěma třemi slovy sedmaosmdesátiletého pana Božetěcha Kostelku, ze všech možných pozitivních hodnocení by nám zůstala tři slova: skromnost,

pracovitost a vitalita. Za všechny příklady:

nejenže byl pan Kostelka jako historik Orla

jedním ze strůjců společného sokolského

a orelského cvičiště na výstavě RE:PUBLIKA 1928–2018, ale každý den byl i u otevření expozice, provázel cvičištěm, vysvětloval, vyměňoval prasklé rakety a míčky na

stolní tenis a zahrál si na požádání i šprtec.

A pořád v pohodě a s úsměvem. První otázka je tedy nasnadě.

Kde se ve vás ta záviděníhodná

vitalita bere?

Je to ve mně asi proto, že jsem v sedmi

letech přestal kouřit (smích). Ale vážně. Už

od mládí jsem sportoval. Vyrůstal jsem společně se třemi bratry v katolickém domě, kde

bývalo pořád živo. Bylo tam kino, hrálo se

divadlo, pořádala se různá setkání. Cvičili

jsme v tělocvičně, která se ještě před první

světovou válkou stala vůbec první orlovnou

u nás. A tam jsme se vyřádili. Když zakázali

Orla, začal jsem působit ve Skautu. A i když

to mnohdy nebylo jednoduché, snažil jsem

se vždycky dívat na život z té lepší stránky.

V tom to asi bude (úsměv).

Život se s vámi ale moc nemazlil.

Už během druhé světové války jsem jako

jedenáctiletý kluk cítil příkoří, když mého tátu

zatklo gestapo. Jak jsem se později dozvěděl, působil v organizaci Obrana národa

a šest týdnů byl vězněn v Brně v koncentračním táboře Pod kaštany. V roce 1944 ho zatkli

znovu a to už byl odsouzen na sedm let. Za

vlastizradu. Pak přišlo osvobození, ale i rok

1948, a tátu zavřeli znovu. A pak i staršího

bratra a maminku. A mě s bratry odvedli na

vojnu – k pétépákům (pomocné technické

prapory, pozn. autora) – k černým baronům,

jak se nám podle černých výložek říkalo. Ale

i to se dalo přežít. Třeba i díky tomu sportu.

Na fotografii jste společně

s českou juniorskou

reprezentantkou ve stolním

tenise. Proč právě s ní?

Linda Záděrová je členka Orla Silůvky a my

orli považujeme stolní tenis tak trochu za

svůj sport. Orla reprezentoval i druhý historicky nejúspěšnější stolní tenista světa Bohumil Váňa, třináctinásobný mistr světa. Zemřel

v zapomenutí a v bídě 4. listopadu 1989. Proto jsme i jeho společně s dalšími významnými

orly, kteří se vepsali do našich dějin, připomenuli při výstavě ke sto letům republiky.

A protože třeba i stolní hokej neboli šprtec

je tradiční českou hrou, která je součástí

mnoha našich orloven, hrál se na našem cvičišti i šprtec.

V rámci výstavy RE:PUBLIKA

1918–2018 bylo soudě podle

ohlasů jednou z nejúspěšnějších

expozic právě společné

sokolské a orelské cvičiště.

Inspirací k němu prý byla

medaile vašeho tatínka.

Můj táta Bedřich Kostelka dostal tuto

pamětní medaili k 10. výročí republiky v roce

1928 za vítězství na mezinárodních závodech

katolických gymnastů v Paříži. A společně

s ním ji v tom roce dostali také dva sokolové

Bedřich Šupčík a Ladislav Vácha. Olympijští

vítězové. A to skutečně inspirovalo autora

ideového námětu a jsem rád, že vystavená

medaile byla tím, co sokoly a orly spojilo, a že

se to setkalo s takovou odezvou.

Není vám ale líto, že na

výstavišti neměl Orel

samostatnou prezentaci jako

třeba sokolové?

V pavilonu A byla mohutná výstava sokolské architektury a v naší expozici jsme přibližovali osudy lidí, na které bychom neměli

zapomínat. A v době, kdy se mnohým z nás

zdá, že se česká společnost až příliš rozpadá

a tříští, jsme se snažili hledat shodu, soulad

a společné kořeny. A také jsme sportovali.

Proto třeba děti mohly šplhat na laně hned

vedle panelu s fotografií a povídáním o Bedřichu Šupčíkovi. A určitě to nebyly jenom děti,

které překvapilo, že právě on pro nás získal

v Paříži v roce 1924 historicky první zlatou

olympijskou medaili. A byl to sokol. A já zas

s hrdostí říkám: z ptáka rybu neuděláš, zůstal

jsem orlem.

Vladimír Koudelka

Božetěch Kostelka

se narodil 16. ledna 1931 v Brně, ale dětství a mládí prožil ve Vyškově. Vychodil

základní školu a maturoval na vyškovském gymnáziu. Když byli po roce 1948

jeho rodiče a nejstarší bratr zavřeni do

kriminálu, byl odveden se svými dvěma

bratry k pomocným technickým praporům (PTP), studovat nemohl. Stavěl

bunkry, fáral v ostravských dolech, ale

neztrácel naději a optimismus. Po propuštění z PTP se vrátil do práce ve státní traktorové stanici ve Vyškově. Před

prací chodil v šest ráno trénovat basketbal. V podvečer trénoval žáky

a dorostence a večer sám trénoval

s muži. Sportovec nevelkého vzrůstu

s velkým srdcem se dovedl při hře postavit i velikánům našeho basketbalu

(hrál třeba proti mistru Evropy z roku

1946 Ivo Mrázkovi). V roce 1959 se

společně s manželkou Věrou přestěhoval na Staré Brno, kde později pokračoval v trenérské činnosti mládeže.

V gymnastickém oddíle Moravské Slavie se věnoval pohybové přípravě

předškoláků. Po odchodu do důchodu

se po roce 1991 plně zapojil do obnovy

orelského života. Výrazně se podílel

na znovuzrození vyškovského Orla

a stál v čele vyškovské župy Kvapilovy.

V roce 1992 byl zvolen generálním

sekretářem Orla, následně místostarostou Orla a v současné době se věnuje orelské historii. Je držitelem Ceny

Jana Sarkandera za práci s mládeží,

v roce 2016 obdržel za práci s mládeží

rovněž Cenu Jihomoravského kraje

a v loňském roce byl uveden do Síně

slávy Jihomoravského sportu.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2018 | 15