Rozhovor
BOŽETĚCH KOSTELKA
Z PTÁKA RYBU NEUDĚLÁŠ.
ZŮSTAL JSEM ORLEM.
Jestliže bychom měli co nejvěrohodněji
charakterizovat dvěma třemi slovy sedmaosmdesátiletého pana Božetěcha Kostelku, ze všech možných pozitivních hodnocení by nám zůstala tři slova: skromnost,
pracovitost a vitalita. Za všechny příklady:
nejenže byl pan Kostelka jako historik Orla
jedním ze strůjců společného sokolského
a orelského cvičiště na výstavě RE:PUBLIKA 1928–2018, ale každý den byl i u otevření expozice, provázel cvičištěm, vysvětloval, vyměňoval prasklé rakety a míčky na
stolní tenis a zahrál si na požádání i šprtec.
A pořád v pohodě a s úsměvem. První otázka je tedy nasnadě.
Kde se ve vás ta záviděníhodná
vitalita bere?
Je to ve mně asi proto, že jsem v sedmi
letech přestal kouřit (smích). Ale vážně. Už
od mládí jsem sportoval. Vyrůstal jsem společně se třemi bratry v katolickém domě, kde
bývalo pořád živo. Bylo tam kino, hrálo se
divadlo, pořádala se různá setkání. Cvičili
jsme v tělocvičně, která se ještě před první
světovou válkou stala vůbec první orlovnou
u nás. A tam jsme se vyřádili. Když zakázali
Orla, začal jsem působit ve Skautu. A i když
to mnohdy nebylo jednoduché, snažil jsem
se vždycky dívat na život z té lepší stránky.
V tom to asi bude (úsměv).
Život se s vámi ale moc nemazlil.
Už během druhé světové války jsem jako
jedenáctiletý kluk cítil příkoří, když mého tátu
zatklo gestapo. Jak jsem se později dozvěděl, působil v organizaci Obrana národa
a šest týdnů byl vězněn v Brně v koncentračním táboře Pod kaštany. V roce 1944 ho zatkli
znovu a to už byl odsouzen na sedm let. Za
vlastizradu. Pak přišlo osvobození, ale i rok
1948, a tátu zavřeli znovu. A pak i staršího
bratra a maminku. A mě s bratry odvedli na
vojnu – k pétépákům (pomocné technické
prapory, pozn. autora) – k černým baronům,
jak se nám podle černých výložek říkalo. Ale
i to se dalo přežít. Třeba i díky tomu sportu.
Na fotografii jste společně
s českou juniorskou
reprezentantkou ve stolním
tenise. Proč právě s ní?
Linda Záděrová je členka Orla Silůvky a my
orli považujeme stolní tenis tak trochu za
svůj sport. Orla reprezentoval i druhý historicky nejúspěšnější stolní tenista světa Bohumil Váňa, třináctinásobný mistr světa. Zemřel
v zapomenutí a v bídě 4. listopadu 1989. Proto jsme i jeho společně s dalšími významnými
orly, kteří se vepsali do našich dějin, připomenuli při výstavě ke sto letům republiky.
A protože třeba i stolní hokej neboli šprtec
je tradiční českou hrou, která je součástí
mnoha našich orloven, hrál se na našem cvičišti i šprtec.
V rámci výstavy RE:PUBLIKA
1918–2018 bylo soudě podle
ohlasů jednou z nejúspěšnějších
expozic právě společné
sokolské a orelské cvičiště.
Inspirací k němu prý byla
medaile vašeho tatínka.
Můj táta Bedřich Kostelka dostal tuto
pamětní medaili k 10. výročí republiky v roce
1928 za vítězství na mezinárodních závodech
katolických gymnastů v Paříži. A společně
s ním ji v tom roce dostali také dva sokolové
Bedřich Šupčík a Ladislav Vácha. Olympijští
vítězové. A to skutečně inspirovalo autora
ideového námětu a jsem rád, že vystavená
medaile byla tím, co sokoly a orly spojilo, a že
se to setkalo s takovou odezvou.
Není vám ale líto, že na
výstavišti neměl Orel
samostatnou prezentaci jako
třeba sokolové?
V pavilonu A byla mohutná výstava sokolské architektury a v naší expozici jsme přibližovali osudy lidí, na které bychom neměli
zapomínat. A v době, kdy se mnohým z nás
zdá, že se česká společnost až příliš rozpadá
a tříští, jsme se snažili hledat shodu, soulad
a společné kořeny. A také jsme sportovali.
Proto třeba děti mohly šplhat na laně hned
vedle panelu s fotografií a povídáním o Bedřichu Šupčíkovi. A určitě to nebyly jenom děti,
které překvapilo, že právě on pro nás získal
v Paříži v roce 1924 historicky první zlatou
olympijskou medaili. A byl to sokol. A já zas
s hrdostí říkám: z ptáka rybu neuděláš, zůstal
jsem orlem.
Vladimír Koudelka
Božetěch Kostelka
se narodil 16. ledna 1931 v Brně, ale dětství a mládí prožil ve Vyškově. Vychodil
základní školu a maturoval na vyškovském gymnáziu. Když byli po roce 1948
jeho rodiče a nejstarší bratr zavřeni do
kriminálu, byl odveden se svými dvěma
bratry k pomocným technickým praporům (PTP), studovat nemohl. Stavěl
bunkry, fáral v ostravských dolech, ale
neztrácel naději a optimismus. Po propuštění z PTP se vrátil do práce ve státní traktorové stanici ve Vyškově. Před
prací chodil v šest ráno trénovat basketbal. V podvečer trénoval žáky
a dorostence a večer sám trénoval
s muži. Sportovec nevelkého vzrůstu
s velkým srdcem se dovedl při hře postavit i velikánům našeho basketbalu
(hrál třeba proti mistru Evropy z roku
1946 Ivo Mrázkovi). V roce 1959 se
společně s manželkou Věrou přestěhoval na Staré Brno, kde později pokračoval v trenérské činnosti mládeže.
V gymnastickém oddíle Moravské Slavie se věnoval pohybové přípravě
předškoláků. Po odchodu do důchodu
se po roce 1991 plně zapojil do obnovy
orelského života. Výrazně se podílel
na znovuzrození vyškovského Orla
a stál v čele vyškovské župy Kvapilovy.
V roce 1992 byl zvolen generálním
sekretářem Orla, následně místostarostou Orla a v současné době se věnuje orelské historii. Je držitelem Ceny
Jana Sarkandera za práci s mládeží,
v roce 2016 obdržel za práci s mládeží
rovněž Cenu Jihomoravského kraje
a v loňském roce byl uveden do Síně
slávy Jihomoravského sportu.
■
Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2018 | 15