Rozhovor

BOŽETĚCH KOSTELKA Z PTÁKA RYBU NEUDĚLÁŠ. ZŮSTAL JSEM ORLEM. Jestliže bychom měli co nejvěrohodněji charakterizovat dvěma třemi slovy sedmaosmdesátiletého pana Božetěcha Kostelku, ze všech možných pozitivních hodnocení by nám zůstala tři slova: skromnost, pracovitost a vitalita. Za všechny příklady: nejenže byl pan Kostelka jako historik Orla jedním ze strůjců společného sokolského a orelského cvičiště na výstavě RE:PUBLIKA 1928–2018, ale každý den byl i u otevření expozice, provázel cvičištěm, vysvětloval, vyměňoval prasklé rakety a míčky na stolní tenis a zahrál si na požádání i šprtec. A pořád v pohodě a s úsměvem. První otázka je tedy nasnadě.

Kde se ve vás ta záviděníhodná vitalita bere? Je to ve mně asi proto, že jsem v sedmi letech přestal kouřit (smích). Ale vážně. Už od mládí jsem sportoval. Vyrůstal jsem společně se třemi bratry v katolickém domě, kde bývalo pořád živo. Bylo tam kino, hrálo se divadlo, pořádala se různá setkání. Cvičili jsme v tělocvičně, která se ještě před první světovou válkou stala vůbec první orlovnou u nás. A tam jsme se vyřádili. Když zakázali Orla, začal jsem působit ve Skautu. A i když to mnohdy nebylo jednoduché, snažil jsem se vždycky dívat na život z té lepší stránky. V tom to asi bude (úsměv).

Život se s vámi ale moc nemazlil. Už během druhé světové války jsem jako jedenáctiletý kluk cítil příkoří, když mého tátu zatklo gestapo. Jak jsem se později dozvěděl, působil v organizaci Obrana národa a šest týdnů byl vězněn v Brně v koncentračním táboře Pod kaštany. V roce 1944 ho zatkli znovu a to už byl odsouzen na sedm let. Za vlastizradu. Pak přišlo osvobození, ale i rok 1948, a tátu zavřeli znovu. A pak i staršího bratra a maminku. A mě s bratry odvedli na vojnu – k pétépákům (pomocné technické prapory, pozn. autora) – k černým baronům, jak se nám podle černých výložek říkalo. Ale i to se dalo přežít. Třeba i díky tomu sportu.

Na fotografii jste společně s českou juniorskou reprezentantkou ve stolním tenise. Proč právě s ní?

Linda Záděrová je členka Orla Silůvky a my orli považujeme stolní tenis tak trochu za svůj sport. Orla reprezentoval i druhý historicky nejúspěšnější stolní tenista světa Bohumil Váňa, třináctinásobný mistr světa. Zemřel v zapomenutí a v bídě 4. listopadu 1989. Proto jsme i jeho společně s dalšími významnými orly, kteří se vepsali do našich dějin, připomenuli při výstavě ke sto letům republiky. A protože třeba i stolní hokej neboli šprtec je tradiční českou hrou, která je součástí mnoha našich orloven, hrál se na našem cvičišti i šprtec.

V rámci výstavy RE:PUBLIKA 1918–2018 bylo soudě podle ohlasů jednou z nejúspěšnějších expozic právě společné sokolské a orelské cvičiště. Inspirací k němu prý byla medaile vašeho tatínka. Můj táta Bedřich Kostelka dostal tuto pamětní medaili k 10. výročí republiky v roce 1928 za vítězství na mezinárodních závodech katolických gymnastů v Paříži. A společně s ním ji v tom roce dostali také dva sokolové Bedřich Šupčík a Ladislav Vácha. Olympijští vítězové. A to skutečně inspirovalo autora ideového námětu a jsem rád, že vystavená medaile byla tím, co sokoly a orly spojilo, a že se to setkalo s takovou odezvou.

Není vám ale líto, že na výstavišti neměl Orel samostatnou prezentaci jako třeba sokolové? V pavilonu A byla mohutná výstava sokolské architektury a v naší expozici jsme přibližovali osudy lidí, na které bychom neměli zapomínat. A v době, kdy se mnohým z nás zdá, že se česká společnost až příliš rozpadá a tříští, jsme se snažili hledat shodu, soulad a společné kořeny. A také jsme sportovali. Proto třeba děti mohly šplhat na laně hned vedle panelu s fotografií a povídáním o Bedřichu Šupčíkovi. A určitě to nebyly jenom děti, které překvapilo, že právě on pro nás získal v Paříži v roce 1924 historicky první zlatou olympijskou medaili. A byl to sokol. A já zas s hrdostí říkám: z ptáka rybu neuděláš, zůstal jsem orlem. Vladimír Koudelka

Božetěch Kostelka se narodil 16. ledna 1931 v Brně, ale dětství a mládí prožil ve Vyškově. Vychodil základní školu a maturoval na vyškovském gymnáziu. Když byli po roce 1948 jeho rodiče a nejstarší bratr zavřeni do kriminálu, byl odveden se svými dvěma bratry k pomocným technickým praporům (PTP), studovat nemohl. Stavěl bunkry, fáral v ostravských dolech, ale neztrácel naději a optimismus. Po propuštění z PTP se vrátil do práce ve státní traktorové stanici ve Vyškově. Před prací chodil v šest ráno trénovat basketbal. V podvečer trénoval žáky a dorostence a večer sám trénoval s muži. Sportovec nevelkého vzrůstu s velkým srdcem se dovedl při hře postavit i velikánům našeho basketbalu (hrál třeba proti mistru Evropy z roku 1946 Ivo Mrázkovi). V  roce 1959 se společně s manželkou Věrou přestěhoval na Staré Brno, kde později pokračoval v trenérské činnosti mládeže. V gymnastickém oddíle Moravské Slavie se věnoval pohybové přípravě předškoláků. Po odchodu do důchodu se po roce 1991 plně zapojil do obnovy orelského života. Výrazně se podílel na znovuzrození vyškovského Orla a stál v čele vyškovské župy Kvapilovy. V roce 1992 byl zvolen generálním sekretářem Orla, následně místostarostou Orla a v současné době se věnuje orelské historii. Je držitelem Ceny Jana Sarkandera za práci s mládeží, v roce 2016 obdržel za práci s mládeží rovněž Cenu Jihomoravského kraje a v loňském roce byl uveden do Síně slávy Jihomoravského sportu.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | prázdniny 2018 | 15