Rozhovor

Monika Míčková: Díky gymnastice jsem se stala tím, kým jsem

S Monikou Míčkovou jsem se

bavil nadvakrát. Poprvé to bylo

bezprostředně po jejím návratu

z olympijské kvalifikace v Rio de

Janeiru, kde skončila celkově

devatenáctá a letenku na letošní

letní olympiádu si nevybojovala.

Podruhé to bylo po skončení jejího posledního avizovaného

závodu, kterým se rozhodla uzavřít v necelých pětadvaceti letech

svoji závodnickou kariéru.

A pořád to bylo povídání s usměvavou a sympatickou mladou

ženou, která svému milovanému

sportu věnovala, ne obětovala,

jak sama říká, dosavadních dvacet let svého života.

Jaké jste měla pocity bezprostředně po skončení olympijské kvalifikace?

Po závodě jsem byla zklamaná,

nesmírně unavená, naštvaná, ale

i šťastná. Vím totiž, že jsem pro

úspěch udělala maximum. Už v prosinci jsme byli na soustředění

v Izraeli, pak jsme tu měly celý

měsíc trenérku z Běloruska a těsně

před odjezdem i trenérku z Ruska.

Skoro celý semestr jsem se zatím

neukázala ve škole a už ani nevím,

kdy naposled jsem byla někde třeba

s přáteli. Ale olympijská kvalifikace

měla u mě přednost před vším.

Všechno bylo perfektně naplánované a podřídila jsem se tomu. Můj

přítel mi před odletem do Ria ukázal

citát Václava Havla: „Naděje není

přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl –

bez ohledu na to, jak to dopadne.“

A po závodě mi řekl, že je na mě

pyšný a že je mnohem důležitější

ta cesta, kterou jsem absolvovala,

než to, že to nakonec nevyšlo.

Měla jste v Brně dobré podmínky

pro přípravu?

S čistým svědomím můžu říct, že

v Brně, speciálně v našem klubu,

jsou ty nejlepší podmínky pro

moderní gymnastiku, které v České

republice jsou. Hlavně díky mé trenérce Zdeňce Schinzelové.

Když se řekne „Brno“. Co to pro

vás znamená?

Znamená to pro mě celý můj život.

Má rodina, mí přátelé, mé úspěchy.

Brno je místo, kam se ráda vracím

a vždycky budu, město s osobitým

kouzlem. Je to prostě můj domov,

moje všechno.

Co teď dál. Zanevřela jste na gymnastiku?

To určitě ne! Gymnastiku zbožňuji!

Nejdřív jsem si myslela, že si budu

chtít od gymnastiky nějaký čas

odpočinout, ale možná díky kvalifikaci v Riu mi došlo, že chci českou

moderní gymnastiku posunout mnohem dál, pokusit se změnit to, co mi

bránilo v tom dosahovat lepších

umístění ve světě, a předat všechno,

co umím, dalším, malým, nadějným

gymnastkám. Chtěla bych, aby česká gymnastika patřila mezi světovou

špičku!

Rok 2018 má být vyhlášen na

počest životních jubileí sester

Machatových a Věry Růžičkové

Rokem české gymnastiky.

Co tomu říkáte?

To je super zpráva. Určitě by se to

mělo řádně oslavit a taky využít,

hlavně k propagaci gymnastiky

a cvičení vůbec. Byla bych moc

ráda, kdyby to prospělo i pročištění

vztahů: u nás není moc gymnastek,

ani trenérů a místo toho, aby jsme

se všichni spojili a snažili se o ten

nejlepší výsledek české moderní

gymnastiky ve světě, jednotlivé kluby i trenéři mezi sebou bojují a přemýšlejí jen nad svým úspěchem,

aby byli za každou cenu „ti nejlepší“.

Ale „nejlepší“ jen doma, v Česku.

Vše, co jsem dokázala, jsem dokázala jen díky své rodině, své trenérce a díky svému klubu. A hodně lidí

nám „úspěšně“ házelo klacky pod

nohy. A přitom si vůbec neuvědomují, že náš cíl by měl být společný

– úspěch naší moderní gymnastiky

ve světě, na olympiádě. Je to ale asi

pro někoho velmi těžké nejednat

pouze ve vlastním zájmu.

S poděkováním hovoříte o své

rodině. A co škola?

Z rodičů mám jen maminku, tatínek

mi umřel, když mi bylo deset.

A mám staršího bráchu. Museli

jsme se přizpůsobit celá rodina.

I náš rodinný rozpočet, abych mohla mít vše potřebné – dresy, náčiní...

Dokonce i v juniorkách, když už

jsem byla v reprezentačním týmu,

mi mamka ještě skoro vše platila.

Soustředění, cesty... A rodinné

oslavy se plánovaly podle toho, kdy

jsem mohla já, stejně tak dovolené,

Profil

na které jsme později přestali jezdit

úplně. I škola dostávala zabrat

(úsměv). Jako v každém vrcholovém sportu, když chcete dosáhnout

těch nejlepších výsledků, musíte

tomu obětovat, co můžete. U mě to

znamenalo individuální plán už od

základní školy, takže jsem pořád

něco doháněla, ale naštěstí jsem

měla většinou dobrou partu i profesory, takže jsem se školou nikdy

neměla větší problém.

Patříte k nejsympatičtějším sportovkyním celého kraje, o čemž

svědčí i vítězství v letošní anketě

Deníku Rovnost „Jihomoravský

sportovní sympaťák roku“. Jak to

vnímáte?

Už jen samotné zařazení do ankety

mě velmi mile překvapilo. Jsem moc

ráda, že mě takto veřejnost vnímá.

Moc si toho vážím a nesmírně mě

to těší.

Pomohla vám někdy moderní

gymnastika k něčemu. Sláva, peníze…?

(Úsměv). Jsem ráda, že jsem díky

gymnastice mohla vystupovat na

různých významných akcích, měla

jsem tu možnost potkat se s řadou

zajímavých lidí, mohla jsem procestovat v podstatě skoro celý svět.

Gymnastika mě také naučila pokoře, disciplíně, soustředěnosti, organizaci času, stanovování si priorit.

Naučila mě věci nevzdávat a bojovat až do konce. Naučila mě ale

hlavně překonávat sama sebe. Díky

gymnastice jsem se stala tím, kým

jsem.

I

Vladimír Koudelka

Foto: archiv Moniky Míčkové

Monika Míčková se narodila

29. července 1991 v Brně. Už jako

malá holčička ráda tančila a předváděla se, a tak ji rodiče, rovněž

sportovně velmi založení, přihlásili

do oddílu moderní gymnastiky.

Svého prvního závodu se účastnila

jako pětiletá, dalších sedm let soutěžila v družstvu nadějí a v roce

2004 se jí podařilo dostat do české

juniorské reprezentace. O rok později už zvítězila na mistrovství

republiky a v roce 2006 vyhrála

pod vedením trenérky Zdeňky

Schinzelové prestižní mezinárodní

závod GRAND PRIX GiTy Cup.

V témže roce se stala podruhé juniorskou mistryní republiky a v následujícím roce přidala titul třetí.

K jejím největším sportovním

úspěchům patří kromě těchto titulů

a 7. místa na ME mistrovství Evropy juniorek v sestavě s kužely také

pět mistrovských titulů v řadě mezi

ženami, přičemž čtyřikrát v řadě

se stala šampionkou ve všech čtyřech náčiních. Jejím nejoblíbenějším je zřejmě míč, ale velmi poeticky se vyjadřuje i o dalších náčiních:

stuha je ladná a zamilovaná, kuželky jsou bláznivé a rozdováděné

a obruč je zas velmi ženská a sexy.

Monika si velmi váží také celkového 3. místa na Grand Prix v Brně

v roce 2012, 13. příčky na univerziádě v Kazani a 17. místa na

mistrovství Evropy. Se závodní

kariérou se rozloučila při květnové

Grand Prix v Brně jako členka

SK TART Moravská Slavia Brno.

V současné době studuje na fakultě sportovních studií MU Brno, kde

dokončila bakalářské studium oboru Regenerace a výživa ve sportu

a pokračuje v magisterském studiu

oboru Aplikovaná kyneziologie.

K jejím zájmům patří přátelé, hudba, tanec, móda, cestování a nakupování.

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Červen 2016