Rozhovor
Monika Míčková: Díky gymnastice jsem se stala tím, kým jsem
S Monikou Míčkovou jsem se
bavil nadvakrát. Poprvé to bylo
bezprostředně po jejím návratu
z olympijské kvalifikace v Rio de
Janeiru, kde skončila celkově
devatenáctá a letenku na letošní
letní olympiádu si nevybojovala.
Podruhé to bylo po skončení jejího posledního avizovaného
závodu, kterým se rozhodla uzavřít v necelých pětadvaceti letech
svoji závodnickou kariéru.
A pořád to bylo povídání s usměvavou a sympatickou mladou
ženou, která svému milovanému
sportu věnovala, ne obětovala,
jak sama říká, dosavadních dvacet let svého života.
Jaké jste měla pocity bezprostředně po skončení olympijské kvalifikace?
Po závodě jsem byla zklamaná,
nesmírně unavená, naštvaná, ale
i šťastná. Vím totiž, že jsem pro
úspěch udělala maximum. Už v prosinci jsme byli na soustředění
v Izraeli, pak jsme tu měly celý
měsíc trenérku z Běloruska a těsně
před odjezdem i trenérku z Ruska.
Skoro celý semestr jsem se zatím
neukázala ve škole a už ani nevím,
kdy naposled jsem byla někde třeba
s přáteli. Ale olympijská kvalifikace
měla u mě přednost před vším.
Všechno bylo perfektně naplánované a podřídila jsem se tomu. Můj
přítel mi před odletem do Ria ukázal
citát Václava Havla: „Naděje není
přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl –
bez ohledu na to, jak to dopadne.“
A po závodě mi řekl, že je na mě
pyšný a že je mnohem důležitější
ta cesta, kterou jsem absolvovala,
než to, že to nakonec nevyšlo.
Měla jste v Brně dobré podmínky
pro přípravu?
S čistým svědomím můžu říct, že
v Brně, speciálně v našem klubu,
jsou ty nejlepší podmínky pro
moderní gymnastiku, které v České
republice jsou. Hlavně díky mé trenérce Zdeňce Schinzelové.
Když se řekne „Brno“. Co to pro
vás znamená?
Znamená to pro mě celý můj život.
Má rodina, mí přátelé, mé úspěchy.
Brno je místo, kam se ráda vracím
a vždycky budu, město s osobitým
kouzlem. Je to prostě můj domov,
moje všechno.
Co teď dál. Zanevřela jste na gymnastiku?
To určitě ne! Gymnastiku zbožňuji!
Nejdřív jsem si myslela, že si budu
chtít od gymnastiky nějaký čas
odpočinout, ale možná díky kvalifikaci v Riu mi došlo, že chci českou
moderní gymnastiku posunout mnohem dál, pokusit se změnit to, co mi
bránilo v tom dosahovat lepších
umístění ve světě, a předat všechno,
co umím, dalším, malým, nadějným
gymnastkám. Chtěla bych, aby česká gymnastika patřila mezi světovou
špičku!
Rok 2018 má být vyhlášen na
počest životních jubileí sester
Machatových a Věry Růžičkové
Rokem české gymnastiky.
Co tomu říkáte?
To je super zpráva. Určitě by se to
mělo řádně oslavit a taky využít,
hlavně k propagaci gymnastiky
a cvičení vůbec. Byla bych moc
ráda, kdyby to prospělo i pročištění
vztahů: u nás není moc gymnastek,
ani trenérů a místo toho, aby jsme
se všichni spojili a snažili se o ten
nejlepší výsledek české moderní
gymnastiky ve světě, jednotlivé kluby i trenéři mezi sebou bojují a přemýšlejí jen nad svým úspěchem,
aby byli za každou cenu „ti nejlepší“.
Ale „nejlepší“ jen doma, v Česku.
Vše, co jsem dokázala, jsem dokázala jen díky své rodině, své trenérce a díky svému klubu. A hodně lidí
nám „úspěšně“ házelo klacky pod
nohy. A přitom si vůbec neuvědomují, že náš cíl by měl být společný
– úspěch naší moderní gymnastiky
ve světě, na olympiádě. Je to ale asi
pro někoho velmi těžké nejednat
pouze ve vlastním zájmu.
S poděkováním hovoříte o své
rodině. A co škola?
Z rodičů mám jen maminku, tatínek
mi umřel, když mi bylo deset.
A mám staršího bráchu. Museli
jsme se přizpůsobit celá rodina.
I náš rodinný rozpočet, abych mohla mít vše potřebné – dresy, náčiní...
Dokonce i v juniorkách, když už
jsem byla v reprezentačním týmu,
mi mamka ještě skoro vše platila.
Soustředění, cesty... A rodinné
oslavy se plánovaly podle toho, kdy
jsem mohla já, stejně tak dovolené,
Profil
na které jsme později přestali jezdit
úplně. I škola dostávala zabrat
(úsměv). Jako v každém vrcholovém sportu, když chcete dosáhnout
těch nejlepších výsledků, musíte
tomu obětovat, co můžete. U mě to
znamenalo individuální plán už od
základní školy, takže jsem pořád
něco doháněla, ale naštěstí jsem
měla většinou dobrou partu i profesory, takže jsem se školou nikdy
neměla větší problém.
Patříte k nejsympatičtějším sportovkyním celého kraje, o čemž
svědčí i vítězství v letošní anketě
Deníku Rovnost „Jihomoravský
sportovní sympaťák roku“. Jak to
vnímáte?
Už jen samotné zařazení do ankety
mě velmi mile překvapilo. Jsem moc
ráda, že mě takto veřejnost vnímá.
Moc si toho vážím a nesmírně mě
to těší.
Pomohla vám někdy moderní
gymnastika k něčemu. Sláva, peníze…?
(Úsměv). Jsem ráda, že jsem díky
gymnastice mohla vystupovat na
různých významných akcích, měla
jsem tu možnost potkat se s řadou
zajímavých lidí, mohla jsem procestovat v podstatě skoro celý svět.
Gymnastika mě také naučila pokoře, disciplíně, soustředěnosti, organizaci času, stanovování si priorit.
Naučila mě věci nevzdávat a bojovat až do konce. Naučila mě ale
hlavně překonávat sama sebe. Díky
gymnastice jsem se stala tím, kým
jsem.
Vladimír Koudelka
Foto: archiv Moniky Míčkové
Monika Míčková se narodila
29. července 1991 v Brně. Už jako
malá holčička ráda tančila a předváděla se, a tak ji rodiče, rovněž
sportovně velmi založení, přihlásili
do oddílu moderní gymnastiky.
Svého prvního závodu se účastnila
jako pětiletá, dalších sedm let soutěžila v družstvu nadějí a v roce
2004 se jí podařilo dostat do české
juniorské reprezentace. O rok později už zvítězila na mistrovství
republiky a v roce 2006 vyhrála
pod vedením trenérky Zdeňky
Schinzelové prestižní mezinárodní
závod GRAND PRIX GiTy Cup.
V témže roce se stala podruhé juniorskou mistryní republiky a v následujícím roce přidala titul třetí.
K jejím největším sportovním
úspěchům patří kromě těchto titulů
a 7. místa na ME mistrovství Evropy juniorek v sestavě s kužely také
pět mistrovských titulů v řadě mezi
ženami, přičemž čtyřikrát v řadě
se stala šampionkou ve všech čtyřech náčiních. Jejím nejoblíbenějším je zřejmě míč, ale velmi poeticky se vyjadřuje i o dalších náčiních:
stuha je ladná a zamilovaná, kuželky jsou bláznivé a rozdováděné
a obruč je zas velmi ženská a sexy.
Monika si velmi váží také celkového 3. místa na Grand Prix v Brně
v roce 2012, 13. příčky na univerziádě v Kazani a 17. místa na
mistrovství Evropy. Se závodní
kariérou se rozloučila při květnové
Grand Prix v Brně jako členka
SK TART Moravská Slavia Brno.
V současné době studuje na fakultě sportovních studií MU Brno, kde
dokončila bakalářské studium oboru Regenerace a výživa ve sportu
a pokračuje v magisterském studiu
oboru Aplikovaná kyneziologie.
K jejím zájmům patří přátelé, hudba, tanec, móda, cestování a nakupování.
15
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Červen 2016