Rozhovor

IVA STAFOVÁ-ZAJÍČKOVÁ VŽDY JE TŘEBA MYSLET NA ŠŤASTNÝ NÁVRAT! Ivu Stafovou-Zajíčkovou můžete v Brně potkávat na nejrůznějších společenských, kulturních a hlavně sportovních akcích. Ostatně, Iva stále aktivně sportuje a svoje zkušenosti z mnoha sportovních odvětví, které úspěšně provozovala, zúročuje i při organizování, především cyklistických akcí. Proto byla také požádána, aby se stala garantkou cyklistiky, která bude patřit k prestižním sportům na výstavě REPUBLIKA 1918–2018.

Jak se na výstavu ke sto letům založení republiky těšíte? Těším se samozřejmě nejen já, ale i ostatní kamarádi kolem kol. A určitě se už mohou těšit i návštěvníci. Jsem velmi ráda, že cyklistika dostane na výstavě takový prostor. Ale je to vlastně logické, když jsme v Brně a cyklistika je, měřeno počtem světových medailí a titulů, nejúspěšnějším brněnským sportem. Cyklistika je ale také zábava a o tu půjde během výstavy samozřejmě také.

Co to bude konkrétně? Těším se, že se nám podaří dát dohromady sto cyklistů v dobovém oblečení, abychom na starých historických kolech společně ujeli k poctě stého výročí sto metrů. Má být u toho komisař agentury, který výkon zapíše do České knihy rekordů. Během výstavy se uskuteční také mistrovství Evropy na vysokých kolech a připravujeme další zajímavosti, které chceme koncentrovat do druhého červnového víkendu, kdy uspořádáme v Brně přesně po osmdesáti letech II. československé všecyklistické hry. Ty první se uskutečnily v červnu 1938 k 20. výročí republiky a 10. výročí otevření brněnského výstaviště.

Výstava má být interaktivní. Jak to bude u cyklistiky? Návštěvníci si budou moci sami vyzkoušet, jak jezdili naši dědečkové a pradědečkové. Doufám, že nespadnou z historické drezíny nebo vysokého kola (úsměv). Pro děti máme připraveny stoleté tříkolky, které si budou moci na místě porovnat s těmi dnešními. K dispozici budou i cyklistické trenažery s měřením rychlosti, na kterých si budou moci návštěvníci zazávodit s našimi cyklistickými legendami i současnými reprezentanty, kteří slibují, že děti dostanou náskok (smích).

S cyklistikou jste začínala už jako malinká? Pokud myslíte, že nás tatínek a maminka vozili se sestrou na těch sedačkách na kole už jako malinké holčičky, tak ano (smích). Já jako mladší jsem jezdila s maminkou a tu jsem neustále nabádala, aby přidala, abychom byly alespoň jednou rychlejší jako tatínek, který vozil moji sestru. Mým prvním sportem bylo ale krasobruslení. Následovala jsem starší sestru, dokonce jsem bruslila i v revui, ale povinné cviky mě nebavily, a tak jsem začala hrát košíkovou. Tam se mi také docela dařilo, dokonce jsem při své výšce vyhrávala rozskoky (smích). Ale nakonec přišla cyklistika.

Proč jste se vlastně rozhodla pro cyklistiku? Při honičce na schodech jsem si vážně poranila vazy na noze a lékař mi jako rehabilitaci doporučil kolo. A to ježdění mě chytlo tak, že jsem se na doporučení učitele tělocviku na průmyslovce přihlásila do cyklistického Favoritu Brno. Můj první trénink skončil ale po vyšlapání kohoutovického kopce katastrofálně, málem jsem z velodromu ani nedojela domů na bývalou Leninovu, nyní Kounicovu, kde jsme bydleli. Měsíc jsem ale dřela sama a na trénink se zase vrátila. A pak už to šlo. Byl to jeden z mých šťastných návratů.

Těch šťastných návratů jste za život zaznamenala více, že? Když jsem emigrovala anemohla pokračovat s cyklistikou, protože náš svaz mi nedovolil startovat za Rakousko, hrála jsem za rakouský nároďák alespoň fotbal. A začala jsem se věnovat horám. Došlo to až tak daleko, že jsem se měla stát dobrovolnou členkou horské služby, ale rozhodla jsem se pro návrat do Československa. Teď se i do Vídně ráda vracím, stejně tak jako bych se chtěla ještě jednou vrátit na Kilimandžáro. Je tam nejvyšší vrchol Afriky, jmenuje se Uhuru Peak a domorodci říkají, že když se tam vystoupí třikrát za život, člověk se stane svobodným, volným. A já jsem tam byla už dvakrát... Ale vždycky, když jsem v horách, myslím na to, abych se šťastně vrátila domů. To platí jak pro jízdu na kole, tak i pro cestu do hor, a kdybych chtěla filozofovat, tak řeknu, že i pro život. Vždycky je třeba myslet na šťastný Vladimír Koudelka ■ návrat.

Iva Zajíčková, provdaná Stafová, se narodila 9. března 1948 v Brně-Králově Poli. Po maturitě a absolvování VUT v Brně se v roce 1975 stala elektrotechnickou inženýrkou. Jakkoliv se stále exponuje ve společenském životě (v současné době působí v městském zastupitelstvu ve Ždánicích, kde byla v letech 2010 až 2014 dokonce starostkou), její život je zasvěcen sportu. V dresu cyklistického Favoritu Brno začala v roce 1969 sbírat mistrovské tituly na československých dráhách a silnicích (celkem jich má 23) a v roce 1969 také debutovala na mistrovství světa. Bylo to v rodném Brně a ve sprintu skončila pátá. První světovou medaili, bronzovou ve sprintu, získala v roce 1971 na dráze ve Varese, kde byla třetí i ve stíhacím závodě. Další bronzové medaile ve sprintu přidala v roce 1976, 1977 a 1978, stříbrné má z roku 1975 a z roku 1973, kde měla ke zlaté nejblíže. Ve španělském San Sebastianu porazila v první jízdě Američanku Sheilu Youngovou, pozdější olympijskou vítězku v rychlobruslení, ale rozhodčí výsledek anulovali pro údajné křížení dráhy. Startovala i na MS v silniční cyklistice, kde v Leicestru obsadila 10. místo. Je držitelkou titulu mistryně i zasloužilé mistryně sportu. Olympiády se ale nezúčastnila, protože ženská cyklistika tehdy ještě nebyla v programu her. V roce 1980 emigrovala do Rakouska a mj. se začala věnovat i horolezectví. Po změně režimu se z Vídně přestěhovala do Ždánic, odkud pocházela její maminka. Své sociální cítění dokumentuje také podporou potřebných dětí. Má starší sestru Jitku, manžel Herbert zemřel v roce 1989.

Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2018 | 15