Rozhovor

IVA STAFOVÁ-ZAJÍČKOVÁ

VŽDY JE TŘEBA MYSLET NA ŠŤASTNÝ

NÁVRAT!

Ivu Stafovou-Zajíčkovou můžete v Brně potkávat na nejrůznějších společenských, kulturních a hlavně sportovních akcích. Ostatně,

Iva stále aktivně sportuje a svoje zkušenosti

z mnoha sportovních odvětví, které úspěšně

provozovala, zúročuje i při organizování,

především cyklistických akcí. Proto byla také

požádána, aby se stala garantkou cyklistiky,

která bude patřit k prestižním sportům na

výstavě REPUBLIKA 1918–2018.

Jak se na výstavu ke sto letům

založení republiky těšíte?

Těším se samozřejmě nejen já, ale i ostatní

kamarádi kolem kol. A určitě se už mohou těšit

i návštěvníci. Jsem velmi ráda, že cyklistika

dostane na výstavě takový prostor. Ale je to

vlastně logické, když jsme v Brně a cyklistika

je, měřeno počtem světových medailí a titulů,

nejúspěšnějším brněnským sportem. Cyklistika

je ale také zábava a o tu půjde během výstavy

samozřejmě také.

Co to bude konkrétně?

Těším se, že se nám podaří dát dohromady

sto cyklistů v dobovém oblečení, abychom na

starých historických kolech společně ujeli

k poctě stého výročí sto metrů. Má být u toho

komisař agentury, který výkon zapíše do České

knihy rekordů. Během výstavy se uskuteční

také mistrovství Evropy na vysokých kolech

a připravujeme další zajímavosti, které chceme

koncentrovat do druhého červnového víkendu,

kdy uspořádáme v Brně přesně po osmdesáti

letech II. československé všecyklistické hry.

Ty první se uskutečnily v červnu 1938 k 20. výročí republiky a 10. výročí otevření brněnského

výstaviště.

Výstava má být interaktivní.

Jak to bude u cyklistiky?

Návštěvníci si budou moci sami vyzkoušet,

jak jezdili naši dědečkové a pradědečkové.

Doufám, že nespadnou z historické drezíny

nebo vysokého kola (úsměv). Pro děti máme

připraveny stoleté tříkolky, které si budou moci

na místě porovnat s těmi dnešními.

K dispozici budou i cyklistické trenažery

s měřením rychlosti, na kterých si budou moci

návštěvníci zazávodit s našimi cyklistickými

legendami i současnými reprezentanty, kteří

slibují, že děti dostanou náskok (smích).

S cyklistikou jste začínala už

jako malinká?

Pokud myslíte, že nás tatínek a maminka

vozili se sestrou na těch sedačkách na kole

už jako malinké holčičky, tak ano (smích). Já

jako mladší jsem jezdila s maminkou a tu jsem

neustále nabádala, aby přidala, abychom byly

alespoň jednou rychlejší jako tatínek, který

vozil moji sestru. Mým prvním sportem bylo ale

krasobruslení. Následovala jsem starší sestru,

dokonce jsem bruslila i v revui, ale povinné

cviky mě nebavily, a tak jsem začala hrát košíkovou. Tam se mi také docela dařilo, dokonce

jsem při své výšce vyhrávala rozskoky (smích).

Ale nakonec přišla cyklistika.

Proč jste se vlastně rozhodla

pro cyklistiku?

Při honičce na schodech jsem si vážně poranila vazy na noze a lékař mi jako rehabilitaci

doporučil kolo. A to ježdění mě chytlo tak, že

jsem se na doporučení učitele tělocviku na

průmyslovce přihlásila do cyklistického Favoritu Brno. Můj první trénink skončil ale po vyšlapání kohoutovického kopce katastrofálně,

málem jsem z velodromu ani nedojela domů

na bývalou Leninovu, nyní Kounicovu, kde jsme

bydleli. Měsíc jsem ale dřela sama a na trénink

se zase vrátila. A pak už to šlo. Byl to jeden

z mých šťastných návratů.

Těch šťastných návratů jste za

život zaznamenala více, že?

Když jsem emigrovala anemohla pokračovat

s cyklistikou, protože náš svaz mi nedovolil

startovat za Rakousko, hrála jsem za rakouský

nároďák alespoň fotbal. A začala jsem se věnovat horám. Došlo to až tak daleko, že jsem se

měla stát dobrovolnou členkou horské služby,

ale rozhodla jsem se pro návrat do Československa. Teď se i do Vídně ráda vracím, stejně

tak jako bych se chtěla ještě jednou vrátit na

Kilimandžáro. Je tam nejvyšší vrchol Afriky,

jmenuje se Uhuru Peak a domorodci říkají, že

když se tam vystoupí třikrát za život, člověk se

stane svobodným, volným. A já jsem tam byla

už dvakrát... Ale vždycky, když jsem v horách,

myslím na to, abych se šťastně vrátila domů.

To platí jak pro jízdu na kole, tak i pro cestu do

hor, a kdybych chtěla filozofovat, tak řeknu, že

i pro život. Vždycky je třeba myslet na šťastný

Vladimír Koudelka ■

návrat.

Iva Zajíčková,

provdaná Stafová, se narodila 9. března

1948 v Brně-Králově Poli. Po maturitě

a absolvování VUT v Brně se v roce

1975 stala elektrotechnickou inženýrkou. Jakkoliv se stále exponuje ve společenském životě (v současné době

působí v městském zastupitelstvu ve

Ždánicích, kde byla v letech 2010 až

2014 dokonce starostkou), její život je

zasvěcen sportu. V dresu cyklistického

Favoritu Brno začala v roce 1969 sbírat

mistrovské tituly na československých

dráhách a silnicích (celkem jich má 23)

a v roce 1969 také debutovala na

mistrovství světa. Bylo to v rodném

Brně a ve sprintu skončila pátá. První

světovou medaili, bronzovou ve sprintu, získala v roce 1971 na dráze ve Varese, kde byla třetí i ve stíhacím závodě.

Další bronzové medaile ve sprintu přidala v roce 1976, 1977 a 1978, stříbrné

má z roku 1975 a z roku 1973, kde měla

ke zlaté nejblíže. Ve španělském San

Sebastianu porazila v první jízdě Američanku Sheilu Youngovou, pozdější

olympijskou vítězku v rychlobruslení,

ale rozhodčí výsledek anulovali pro

údajné křížení dráhy. Startovala i na MS

v silniční cyklistice, kde v Leicestru

obsadila 10. místo. Je držitelkou titulu

mistryně i zasloužilé mistryně sportu.

Olympiády se ale nezúčastnila, protože

ženská cyklistika tehdy ještě nebyla

v programu her. V roce 1980 emigrovala do Rakouska a mj. se začala věnovat i horolezectví. Po změně režimu se

z Vídně přestěhovala do Ždánic, odkud

pocházela její maminka. Své sociální

cítění dokumentuje také podporou

potřebných dětí. Má starší sestru Jitku,

manžel Herbert zemřel v roce 1989.

Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2018 | 15