Rozhovor
IVA STAFOVÁ-ZAJÍČKOVÁ
VŽDY JE TŘEBA MYSLET NA ŠŤASTNÝ
NÁVRAT!
Ivu Stafovou-Zajíčkovou můžete v Brně potkávat na nejrůznějších společenských, kulturních a hlavně sportovních akcích. Ostatně,
Iva stále aktivně sportuje a svoje zkušenosti
z mnoha sportovních odvětví, které úspěšně
provozovala, zúročuje i při organizování,
především cyklistických akcí. Proto byla také
požádána, aby se stala garantkou cyklistiky,
která bude patřit k prestižním sportům na
výstavě REPUBLIKA 1918–2018.
Jak se na výstavu ke sto letům
založení republiky těšíte?
Těším se samozřejmě nejen já, ale i ostatní
kamarádi kolem kol. A určitě se už mohou těšit
i návštěvníci. Jsem velmi ráda, že cyklistika
dostane na výstavě takový prostor. Ale je to
vlastně logické, když jsme v Brně a cyklistika
je, měřeno počtem světových medailí a titulů,
nejúspěšnějším brněnským sportem. Cyklistika
je ale také zábava a o tu půjde během výstavy
samozřejmě také.
Co to bude konkrétně?
Těším se, že se nám podaří dát dohromady
sto cyklistů v dobovém oblečení, abychom na
starých historických kolech společně ujeli
k poctě stého výročí sto metrů. Má být u toho
komisař agentury, který výkon zapíše do České
knihy rekordů. Během výstavy se uskuteční
také mistrovství Evropy na vysokých kolech
a připravujeme další zajímavosti, které chceme
koncentrovat do druhého červnového víkendu,
kdy uspořádáme v Brně přesně po osmdesáti
letech II. československé všecyklistické hry.
Ty první se uskutečnily v červnu 1938 k 20. výročí republiky a 10. výročí otevření brněnského
výstaviště.
Výstava má být interaktivní.
Jak to bude u cyklistiky?
Návštěvníci si budou moci sami vyzkoušet,
jak jezdili naši dědečkové a pradědečkové.
Doufám, že nespadnou z historické drezíny
nebo vysokého kola (úsměv). Pro děti máme
připraveny stoleté tříkolky, které si budou moci
na místě porovnat s těmi dnešními.
K dispozici budou i cyklistické trenažery
s měřením rychlosti, na kterých si budou moci
návštěvníci zazávodit s našimi cyklistickými
legendami i současnými reprezentanty, kteří
slibují, že děti dostanou náskok (smích).
S cyklistikou jste začínala už
jako malinká?
Pokud myslíte, že nás tatínek a maminka
vozili se sestrou na těch sedačkách na kole
už jako malinké holčičky, tak ano (smích). Já
jako mladší jsem jezdila s maminkou a tu jsem
neustále nabádala, aby přidala, abychom byly
alespoň jednou rychlejší jako tatínek, který
vozil moji sestru. Mým prvním sportem bylo ale
krasobruslení. Následovala jsem starší sestru,
dokonce jsem bruslila i v revui, ale povinné
cviky mě nebavily, a tak jsem začala hrát košíkovou. Tam se mi také docela dařilo, dokonce
jsem při své výšce vyhrávala rozskoky (smích).
Ale nakonec přišla cyklistika.
Proč jste se vlastně rozhodla
pro cyklistiku?
Při honičce na schodech jsem si vážně poranila vazy na noze a lékař mi jako rehabilitaci
doporučil kolo. A to ježdění mě chytlo tak, že
jsem se na doporučení učitele tělocviku na
průmyslovce přihlásila do cyklistického Favoritu Brno. Můj první trénink skončil ale po vyšlapání kohoutovického kopce katastrofálně,
málem jsem z velodromu ani nedojela domů
na bývalou Leninovu, nyní Kounicovu, kde jsme
bydleli. Měsíc jsem ale dřela sama a na trénink
se zase vrátila. A pak už to šlo. Byl to jeden
z mých šťastných návratů.
Těch šťastných návratů jste za
život zaznamenala více, že?
Když jsem emigrovala anemohla pokračovat
s cyklistikou, protože náš svaz mi nedovolil
startovat za Rakousko, hrála jsem za rakouský
nároďák alespoň fotbal. A začala jsem se věnovat horám. Došlo to až tak daleko, že jsem se
měla stát dobrovolnou členkou horské služby,
ale rozhodla jsem se pro návrat do Československa. Teď se i do Vídně ráda vracím, stejně
tak jako bych se chtěla ještě jednou vrátit na
Kilimandžáro. Je tam nejvyšší vrchol Afriky,
jmenuje se Uhuru Peak a domorodci říkají, že
když se tam vystoupí třikrát za život, člověk se
stane svobodným, volným. A já jsem tam byla
už dvakrát... Ale vždycky, když jsem v horách,
myslím na to, abych se šťastně vrátila domů.
To platí jak pro jízdu na kole, tak i pro cestu do
hor, a kdybych chtěla filozofovat, tak řeknu, že
i pro život. Vždycky je třeba myslet na šťastný
Vladimír Koudelka ■
návrat.
Iva Zajíčková,
provdaná Stafová, se narodila 9. března
1948 v Brně-Králově Poli. Po maturitě
a absolvování VUT v Brně se v roce
1975 stala elektrotechnickou inženýrkou. Jakkoliv se stále exponuje ve společenském životě (v současné době
působí v městském zastupitelstvu ve
Ždánicích, kde byla v letech 2010 až
2014 dokonce starostkou), její život je
zasvěcen sportu. V dresu cyklistického
Favoritu Brno začala v roce 1969 sbírat
mistrovské tituly na československých
dráhách a silnicích (celkem jich má 23)
a v roce 1969 také debutovala na
mistrovství světa. Bylo to v rodném
Brně a ve sprintu skončila pátá. První
světovou medaili, bronzovou ve sprintu, získala v roce 1971 na dráze ve Varese, kde byla třetí i ve stíhacím závodě.
Další bronzové medaile ve sprintu přidala v roce 1976, 1977 a 1978, stříbrné
má z roku 1975 a z roku 1973, kde měla
ke zlaté nejblíže. Ve španělském San
Sebastianu porazila v první jízdě Američanku Sheilu Youngovou, pozdější
olympijskou vítězku v rychlobruslení,
ale rozhodčí výsledek anulovali pro
údajné křížení dráhy. Startovala i na MS
v silniční cyklistice, kde v Leicestru
obsadila 10. místo. Je držitelkou titulu
mistryně i zasloužilé mistryně sportu.
Olympiády se ale nezúčastnila, protože
ženská cyklistika tehdy ještě nebyla
v programu her. V roce 1980 emigrovala do Rakouska a mj. se začala věnovat i horolezectví. Po změně režimu se
z Vídně přestěhovala do Ždánic, odkud
pocházela její maminka. Své sociální
cítění dokumentuje také podporou
potřebných dětí. Má starší sestru Jitku,
manžel Herbert zemřel v roce 1989.
Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2018 | 15