Historie

RAZANTNÍ ZMĚNY CENTRA KONCEM 19. STOLETÍ

V našem historickém vyprávění zůstaneme i tentokrát v závěru 19. století. Jestliže se totiž město Brno začalo v této době výrazně proměňovat v důsledku celospolečenských změn a přistoupilo k likvidaci hradebního systému, zbýval učinit už jen poslední krok k definitivnímu vymanění ze své středověké podoby – asanovat historické jádro. Za připomenutí stojí, že vůbec první návrh na řešení území po likvidaci městského opevnění vypracoval vídeňský urbanista a architekt Ludvig Förster v roce 1860, který jako první prezentoval komplexní řešení brněnské okružní třídy, zatímco regulační plán na vnitřní část města byl svěřen Johannu Lorenzovi. Byť se oba projekty spojily v tzv. Definitivní plán, stal se výsledný stav budovaný v letech 1860– 1880 kolektivním dílem brněnských a vídeňských urbanistů a architektů. Nutno na tomto místě podotknout, že brněnská okružní třída představuje umělecký fenomén mimořádného významu a dodnes je jedním z nejzdařilejších regulačních zásahů v Brně vůbec. V žádném případě však cesta do nového 20. století v Brně neměla skončit tvorbou okružní třídy s několika reprezentativními paláci. Ten největší zásah měl přijít právě v samém centru. Kdybychom se v Brně ocitli v této době, asi bychom měli na řadě míst značný problém s orientací a rozeznáním dnes běžně známých ulic, náměstí a domů. Historické jádro Brna totiž stále tvořily poměrně úzké ulice s nepříliš vysokými měšťanskými domy, případně barokními paláci, kostely a kláštery. Představy a nároky, které si společnost v závěru 19. a začátku 20. století vytvořila na podobu moderních měst, se ale podstatně změnily. Trendem se staly zpevněné

silnice, výstavba městských parků a výsadba zeleně. Staré středověké uspořádání se změnilo v jasně geometricky definovanou urbanistickou síť. Nová doba si žádala nové rovné třídy, ulice, velká reprezentační náměstí a široké bulváry jak pro nedělní korzování, tak i pro nastupující automobilovou dopravu. Stále hlasitěji se také volalo po řešení hygienických požadavků a zdravotního stavu obyvatelstva. Nebyly to však jen tyto obecné trendy, které nakonec asanaci historického jádra spustily. Závěr 19. století se již plně nesl v duchu kapitalismu a v Brně se soustředila řada vlivných podnikatelů a dostatek kupní síly. Vedení města nakonec vytvořilo podmínky, které celý proces asanace a výstavby nových domů značně urychlilo. Obecnímu výboru města Brna se totiž u vídeňské vlády podařilo získat skutečnou motivaci pro investory v podobě osvobození novostaveb od daní na dobu 18 let. Stavební aktivita v Brně tím vzrostla natolik, že v letech 1901–1902 muselo Brno přijmout závazný generální regulační plán. Ustanovená komise určila k demolici celkem 429 domů z celkového počtu 572, které se v historickém jádru nacházely. Byť nakonec bylo zlikvidováno jen 238 domů, padla brněnské asanaci za oběť celá řada historicky cenných objektů. Na první pohled je zřejmé, že zde došlo k radikálnímu zásahu do celé skladby města, jehož životní podmínky se také od základů změnily. Historické jádro města se přetvářelo ve středisko obchodní a správní. Potřebovalo rozšířit ulice na 16 a 19 metrů, upravit komunikační síť a zlepšit síť kanalizační. Asanační plán se v reálných podmínkách samozřejmě řídil primárně podnikatelskými spekulacemi, přičemž mnohdy jim situace přímo nahrávala. V někte-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2018

rých ulicích totiž docházelo k situaci, že bylo skoro nemožné vyměřit novou parcelu domu na místě starého, který už sám stál na zbořeništi tří nebo více svých předchůdců. Mnohdy zase velmi nesnadné rozpoznávání vlastnických parcel vedlo společně se spekulačními tendencemi k tomu, že podnikatelé asanačních přestaveb si spojovali a rozdělovali jednotlivá staveniště bývalých domů podle libosti. Bezmocný byl také protest proti ničivé zvůli, jež mařila hodnoty nenahraditelných historických a uměleckých památek a urbanistických celků. Nebraly se zde vůbec v úvahu, ačkoliv v ostatních městech, kde probíhaly podobné přestavby, tomu tak bylo. V roce 1896 dala městská rada alespoň některé historické památky před zbořením fotografovat. Dodnes se tak dochovaly unikátní soubory fotografií především z dílny Josefa Kunzfelda, které zachycují dnes již neexistující místa a objekty. Během brněnské asanace došlo například k likvidaci jezuitských kasáren, rozprostírajících se v blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie. Na jejich místě vznikly zcela nové ulice s nájemními domy a velkoryse pojatý justiční palác. V některých případech asanovaných objektů došlo alespoň k rozebrání a následně k druhotnému umístění nejcennějších částí. V případě jezuitských kasáren to byl barokní portál, situovaný původně v jednom z jeho dvorů, který je dnes umístěn za kostelem na ulici Mozartově. Zcela nově byla proražena dnešní Rašínova ulice, jíž padla za oběť mimo jiné středověká kaple sv. Mořice. Na Dominikánském náměstí došlo ke zničení tzv. Královské kaple, proti čemuž protestovala řada tehdejších osobností a institucí, včetně Centrální komise pro uměleckohistorické památky ve Vídni. S brněnskou asanací jsou spojeny ale i zjevně pozitivní faktory. Brno se začátkem 20. století celkově vyčistilo, provzdušnilo a získalo určitý urbanistický řád a nové nájemní domy s komfortními byty, jejichž vzhled měl reprezentovat město jako progresivní, bohaté a moderní. Nově vystavěný blok secesních domů mezi Masarykovou, Průchodní a Radnickou dokonce získal ocenění na světové přehlídce v Paříži. Článek čerpá z bakalářské práce Martina Koti: Proměny města Brna v letech 1848–1914. Více informací najdete na stránkách Internetové encyklopedie dějin Brna www.encyklopedie.brna.cz a také na www.archaiabrno.org. Michal Doležel, ■ člen Rady MČ Brno-střed