Historie
RAZANTNÍ ZMĚNY CENTRA
KONCEM 19. STOLETÍ
V našem historickém vyprávění zůstaneme
i tentokrát v závěru 19. století. Jestliže se
totiž město Brno začalo v této době výrazně
proměňovat v důsledku celospolečenských
změn a přistoupilo k likvidaci hradebního
systému, zbýval učinit už jen poslední krok
k definitivnímu vymanění ze své středověké
podoby – asanovat historické jádro.
Za připomenutí stojí, že vůbec první návrh
na řešení území po likvidaci městského opevnění vypracoval vídeňský urbanista a architekt
Ludvig Förster v roce 1860, který jako první
prezentoval komplexní řešení brněnské okružní třídy, zatímco regulační plán na vnitřní část
města byl svěřen Johannu Lorenzovi. Byť se
oba projekty spojily v tzv. Definitivní plán, stal
se výsledný stav budovaný v letech 1860–
1880 kolektivním dílem brněnských a vídeňských urbanistů a architektů. Nutno na tomto
místě podotknout, že brněnská okružní třída
představuje umělecký fenomén mimořádného významu a dodnes je jedním z nejzdařilejších regulačních zásahů v Brně vůbec.
V žádném případě však cesta do nového
20. století v Brně neměla skončit tvorbou
okružní třídy s několika reprezentativními
paláci. Ten největší zásah měl přijít právě
v samém centru. Kdybychom se v Brně ocitli
v této době, asi bychom měli na řadě míst
značný problém s orientací a rozeznáním
dnes běžně známých ulic, náměstí a domů.
Historické jádro Brna totiž stále tvořily poměrně úzké ulice s nepříliš vysokými měšťanskými domy, případně barokními paláci, kostely
a kláštery. Představy a nároky, které si společnost v závěru 19. a začátku 20. století vytvořila na podobu moderních měst, se ale podstatně změnily. Trendem se staly zpevněné
silnice, výstavba městských parků a výsadba
zeleně. Staré středověké uspořádání se změnilo v jasně geometricky definovanou urbanistickou síť. Nová doba si žádala nové rovné
třídy, ulice, velká reprezentační náměstí a široké bulváry jak pro nedělní korzování, tak i pro
nastupující automobilovou dopravu. Stále
hlasitěji se také volalo po řešení hygienických
požadavků a zdravotního stavu obyvatelstva.
Nebyly to však jen tyto obecné trendy, které
nakonec asanaci historického jádra spustily.
Závěr 19. století se již plně nesl v duchu kapitalismu a v Brně se soustředila řada vlivných
podnikatelů a dostatek kupní síly. Vedení města nakonec vytvořilo podmínky, které celý proces asanace a výstavby nových domů značně
urychlilo. Obecnímu výboru města Brna se
totiž u vídeňské vlády podařilo získat skutečnou motivaci pro investory v podobě osvobození novostaveb od daní na dobu 18 let.
Stavební aktivita v Brně tím vzrostla natolik,
že v letech 1901–1902 muselo Brno přijmout
závazný generální regulační plán. Ustanovená
komise určila k demolici celkem 429 domů
z celkového počtu 572, které se v historickém
jádru nacházely. Byť nakonec bylo zlikvidováno jen 238 domů, padla brněnské asanaci
za oběť celá řada historicky cenných objektů.
Na první pohled je zřejmé, že zde došlo k radikálnímu zásahu do celé skladby města, jehož
životní podmínky se také od základů změnily.
Historické jádro města se přetvářelo ve středisko obchodní a správní. Potřebovalo rozšířit
ulice na 16 a 19 metrů, upravit komunikační síť
a zlepšit síť kanalizační. Asanační plán se
v reálných podmínkách samozřejmě řídil primárně podnikatelskými spekulacemi, přičemž
mnohdy jim situace přímo nahrávala. V někte-
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2018
rých ulicích totiž docházelo k situaci, že bylo
skoro nemožné vyměřit novou parcelu domu
na místě starého, který už sám stál na zbořeništi tří nebo více svých předchůdců. Mnohdy
zase velmi nesnadné rozpoznávání vlastnických parcel vedlo společně se spekulačními
tendencemi k tomu, že podnikatelé asanačních přestaveb si spojovali a rozdělovali jednotlivá staveniště bývalých domů podle libosti.
Bezmocný byl také protest proti ničivé zvůli,
jež mařila hodnoty nenahraditelných historických a uměleckých památek a urbanistických
celků. Nebraly se zde vůbec v úvahu, ačkoliv
v ostatních městech, kde probíhaly podobné
přestavby, tomu tak bylo. V roce 1896 dala
městská rada alespoň některé historické
památky před zbořením fotografovat. Dodnes
se tak dochovaly unikátní soubory fotografií
především z dílny Josefa Kunzfelda, které
zachycují dnes již neexistující místa a objekty.
Během brněnské asanace došlo například
k likvidaci jezuitských kasáren, rozprostírajících
se v blízkosti kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Na jejich místě vznikly zcela nové ulice s nájemními domy a velkoryse pojatý justiční palác.
V některých případech asanovaných objektů
došlo alespoň k rozebrání a následně k druhotnému umístění nejcennějších částí. V případě jezuitských kasáren to byl barokní portál,
situovaný původně v jednom z jeho dvorů, který je dnes umístěn za kostelem na ulici Mozartově. Zcela nově byla proražena dnešní Rašínova ulice, jíž padla za oběť mimo jiné
středověká kaple sv. Mořice. Na Dominikánském náměstí došlo ke zničení tzv. Královské
kaple, proti čemuž protestovala řada tehdejších
osobností a institucí, včetně Centrální komise
pro uměleckohistorické památky ve Vídni.
S brněnskou asanací jsou spojeny ale i zjevně pozitivní faktory. Brno se začátkem 20. století celkově vyčistilo, provzdušnilo a získalo
určitý urbanistický řád a nové nájemní domy
s komfortními byty, jejichž vzhled měl reprezentovat město jako progresivní, bohaté
a moderní. Nově vystavěný blok secesních
domů mezi Masarykovou, Průchodní a Radnickou dokonce získal ocenění na světové
přehlídce v Paříži. Článek čerpá z bakalářské
práce Martina Koti: Proměny města Brna
v letech 1848–1914. Více informací najdete na
stránkách Internetové encyklopedie dějin
Brna www.encyklopedie.brna.cz a také na
www.archaiabrno.org.
Michal Doležel, ■
člen Rady MČ Brno-střed