Rozhovor

JANA PŘIBYLOVÁ

PRIMABALERINA NÁRODNÍHO DIVADLA

BRNO, PŮVABNÁ A MILÁ ŽENA

Povídaly jsme si při kávě a já jen nevěřícně

poslouchala, jak krásně se žije s uměním,

pokud ho máte v krvi, pokud máte nadání,

a pokud svou práci milujete. Bylo to milé povídání a kousek z něj si můžete nyní přečíst.

Baletíte od malička?

Ne, začínala jsem se sportovní a moderní

gymnastikou. Vyučovala nás členka baletního

souboru a ta se zmínila rodičům, že mám nadání pro balet. Přivedla mě na zkoušku do

Baletní školy Ivo Váni Psoty, a pak už jsem

chodila třikrát týdně k paní profesorce Kateřině Gratzerové. Už tehdy jsem věděla, že

chci na Taneční konzervatoř. V Brně můj ročník neotevřeli, tak jsem šla do Prahy. Byl to

pro mě zlom, odejít ve 13 letech z domu od

maminky a tatínka. Měla jsem štěstí, že jsem

v Čechách měla tetu a babičku s dědečkem,

nebyla jsem úplně sama. Po maturitě a absolutoriu jsem se vrátila do Brna a v srpnu 1986

jsem nastoupila do Janáčkova divadla.

Vy už tancujete tolik let?

To není možné.

Ale je, kariéru jsem ukončila v roce 2014,

takže jsem tancovala krásných 28 let. Provázely mě úrazy kolene, mateřství, vždy jsem

musela kariéru přerušit, ale vždy jsem ji nastartovala. Každou další sezonu jsem brala jako

bonus, že tělo ještě slouží, že můžu tancovat.

Jak se balet kloubí s rodinou?

To musíte mít štěstí, že máte dvě babičky,

které jsou ochotné pomáhat a hlídat. A já to

štěstí měla. Manžel je také tanečník, takže

pro mě měl pochopení. Já jsem opravdu ze

šťastné planety, jak mi vše v životě vychází.

Jaká je vaše vysněná, nejtěžší

a nejprestižnější role?

Myslím, že Labutí jezero je snem snad každé

baletky. A mně se to poštěstilo, že jsem si

Odettu-Odilii zatančila. Teď s odstupem vím,

že tahle role je u mě někde nejhlouběji v srdíčku. Mohla jsem si ji užít ve dvou nastudováních

a měla jsem to štěstí, že se mnou pracoval

pedagog evropského měřítka Robert Strajner.

Je zajímavé, že ten samý krok můžete udělat

pokaždé s jiným pocitem. A on mě tohle naučil.

A tahle role je vlastně i ta nejtěžší. A je fakt,

že jsem o ní odmala i snila, přála jsem si, abych

jednou měla na tváři peří a mávala křídly. A byla

i nejprestižnější, dostala jsem za ni Thálii.

Čemu se teď věnujete?

V  divadle jsem stejně pořád, teď jako

taneční pedagog a asistent choreografa.

Mám na starosti baletní tréninky celého souboru a některé zkoušky na představení.

A navíc vedu úžasné hodiny tance v Rubínku,

věnuji se amatérskému tanci dospělých. To

je pro mě práce pro radost. Dámy, které hodiny tance navštěvují, jsou tak nadšené, vidím

na nich, že je to baví.

Nechybí vám publikum

a jeviště?

Chybí mi to, pořád bych lidem ráda něco

dávala. U baletu je to tak, že ve věku, kdy

v hlavě přesně víte, co byste měli dělat, tak

tělo už nemůže. V tom je balet krutý.

Máte teď víc času?

Ne, myslela jsem si, že budu mít, ale není

tomu tak. Aktuálně chystáme novou premiéru

na březen do Mahenova divadla, jsou to čtyři

kratší moderní choreografie. A když dotrénujeme, tak jdu večer na představení a koukám, kde se objeví nějaká chybka, kterou

bychom měli opravit, co bychom mohli zlepšit.

Co máte v centru Brna ráda?

Celý život pracuji v centru města a musím

říct, že se mi Brno líbí čím dál víc, má atmosféru, kavárničky, zahrádky, studenty, žije to

tu. A mám třeba ráda Starou radnici, moc se

mi líbí i Zelňák. V létě jsme měli vystoupení

na Biskupském dvoře a já se pořádně rozhlédla a byla jsem překvapená, jak je to naše

Brno krásné, stačí zvednout oči.

Co byste v centru změnila?

Pořád si nemůžu přivyknout na orloj na

náměstí Svobody. Ten bych dala pryč. Jinak

jsem spokojená, mám Brno ráda takové, jaké

je. Možná by někde mohla hrát hudba a mohlo se veřejně tančit, to by se mi moc líbilo.

Co byste vzkázala Brňanům?

Kdyby se na sebe lidé hezky a víc usmívali,

to by se mi opravdu moc líbilo a Brnu by to

slušelo. Nic to nestojí, tak proč to nedělat?

Kateřina Dobešová

Jana Přibylová

Brněnská rodačka, absolventka pražské Taneční konzervatoře, sólistka

baletu Národního divadla Brno v letech

1989–2014. Ve své taneční kariéře vynikala jako představitelka hlavních rolí

klasického repertoáru, jako jsou Swanilda v Coppélii, Giselle, Klára v Louskáčkovi, Aurora ve Spící krasavici,

Odetta-Odilie v Labutím jezeře, Gamzatti a Nikia v Bajadéře, Medora v Korzárovi, Julie v Romeu a Julii, Kitri v Donu

Quijotovi, Frygie ve Spartakovi. S úspěchem ztvárňovala i role současného

repertoáru – Esmeralda v Notre-Dame

de Paris, Zobeida v Šeherezádě, Marie

Stuartovna, Anastázie v Ivanu Hrozném

a Sólo v D.M.J. 1953–1977 a další. Za

své mimořádné umělecké výkony získala řadu profesionálních ocenění. Byla

oceněna prémií Českého literárního

fondu 1993 za titulní roli Natalie a prestižním oceněním pro české divadelní

umělce, Cenou Thálie 1999  za roli

Odetty-Odilie v  Labutím jezeře. Na

tutéž Cenu byla nominována i v roce

1993 za roli Esmeraldy v Notre-Dame

de Paris, v roce 1996 za roli Julie, v roce

2001 za roli Kláry v Louskáčkovi, v roce

2004 za roli Nikie v Bajadéře a v roce

2007 za Frýgii ve Spartakovi. Je také

držitelkou ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního

umělce v České republice za rok 1996.

Od sezony 2011/2012 působí v Baletu

NdB jako baletní mistr. I po ukončení

aktivní kariéry pracuje v Janáčkově

divadle jako baletní pedagog a asistent

choreografa. Je vdaná, má syna, který

studuje architekturu. Společně s manželem, který je také tanečníkem, tráví

nejraději volný čas procházkami v přírodě, na chatě a na zahrádce.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2018 | 15