Rozhovor
JANA PŘIBYLOVÁ
PRIMABALERINA NÁRODNÍHO DIVADLA
BRNO, PŮVABNÁ A MILÁ ŽENA
Povídaly jsme si při kávě a já jen nevěřícně
poslouchala, jak krásně se žije s uměním,
pokud ho máte v krvi, pokud máte nadání,
a pokud svou práci milujete. Bylo to milé povídání a kousek z něj si můžete nyní přečíst.
Baletíte od malička?
Ne, začínala jsem se sportovní a moderní
gymnastikou. Vyučovala nás členka baletního
souboru a ta se zmínila rodičům, že mám nadání pro balet. Přivedla mě na zkoušku do
Baletní školy Ivo Váni Psoty, a pak už jsem
chodila třikrát týdně k paní profesorce Kateřině Gratzerové. Už tehdy jsem věděla, že
chci na Taneční konzervatoř. V Brně můj ročník neotevřeli, tak jsem šla do Prahy. Byl to
pro mě zlom, odejít ve 13 letech z domu od
maminky a tatínka. Měla jsem štěstí, že jsem
v Čechách měla tetu a babičku s dědečkem,
nebyla jsem úplně sama. Po maturitě a absolutoriu jsem se vrátila do Brna a v srpnu 1986
jsem nastoupila do Janáčkova divadla.
Vy už tancujete tolik let?
To není možné.
Ale je, kariéru jsem ukončila v roce 2014,
takže jsem tancovala krásných 28 let. Provázely mě úrazy kolene, mateřství, vždy jsem
musela kariéru přerušit, ale vždy jsem ji nastartovala. Každou další sezonu jsem brala jako
bonus, že tělo ještě slouží, že můžu tancovat.
Jak se balet kloubí s rodinou?
To musíte mít štěstí, že máte dvě babičky,
které jsou ochotné pomáhat a hlídat. A já to
štěstí měla. Manžel je také tanečník, takže
pro mě měl pochopení. Já jsem opravdu ze
šťastné planety, jak mi vše v životě vychází.
Jaká je vaše vysněná, nejtěžší
a nejprestižnější role?
Myslím, že Labutí jezero je snem snad každé
baletky. A mně se to poštěstilo, že jsem si
Odettu-Odilii zatančila. Teď s odstupem vím,
že tahle role je u mě někde nejhlouběji v srdíčku. Mohla jsem si ji užít ve dvou nastudováních
a měla jsem to štěstí, že se mnou pracoval
pedagog evropského měřítka Robert Strajner.
Je zajímavé, že ten samý krok můžete udělat
pokaždé s jiným pocitem. A on mě tohle naučil.
A tahle role je vlastně i ta nejtěžší. A je fakt,
že jsem o ní odmala i snila, přála jsem si, abych
jednou měla na tváři peří a mávala křídly. A byla
i nejprestižnější, dostala jsem za ni Thálii.
Čemu se teď věnujete?
V divadle jsem stejně pořád, teď jako
taneční pedagog a asistent choreografa.
Mám na starosti baletní tréninky celého souboru a některé zkoušky na představení.
A navíc vedu úžasné hodiny tance v Rubínku,
věnuji se amatérskému tanci dospělých. To
je pro mě práce pro radost. Dámy, které hodiny tance navštěvují, jsou tak nadšené, vidím
na nich, že je to baví.
Nechybí vám publikum
a jeviště?
Chybí mi to, pořád bych lidem ráda něco
dávala. U baletu je to tak, že ve věku, kdy
v hlavě přesně víte, co byste měli dělat, tak
tělo už nemůže. V tom je balet krutý.
Máte teď víc času?
Ne, myslela jsem si, že budu mít, ale není
tomu tak. Aktuálně chystáme novou premiéru
na březen do Mahenova divadla, jsou to čtyři
kratší moderní choreografie. A když dotrénujeme, tak jdu večer na představení a koukám, kde se objeví nějaká chybka, kterou
bychom měli opravit, co bychom mohli zlepšit.
Co máte v centru Brna ráda?
Celý život pracuji v centru města a musím
říct, že se mi Brno líbí čím dál víc, má atmosféru, kavárničky, zahrádky, studenty, žije to
tu. A mám třeba ráda Starou radnici, moc se
mi líbí i Zelňák. V létě jsme měli vystoupení
na Biskupském dvoře a já se pořádně rozhlédla a byla jsem překvapená, jak je to naše
Brno krásné, stačí zvednout oči.
Co byste v centru změnila?
Pořád si nemůžu přivyknout na orloj na
náměstí Svobody. Ten bych dala pryč. Jinak
jsem spokojená, mám Brno ráda takové, jaké
je. Možná by někde mohla hrát hudba a mohlo se veřejně tančit, to by se mi moc líbilo.
Co byste vzkázala Brňanům?
Kdyby se na sebe lidé hezky a víc usmívali,
to by se mi opravdu moc líbilo a Brnu by to
slušelo. Nic to nestojí, tak proč to nedělat?
Kateřina Dobešová
Jana Přibylová
Brněnská rodačka, absolventka pražské Taneční konzervatoře, sólistka
baletu Národního divadla Brno v letech
1989–2014. Ve své taneční kariéře vynikala jako představitelka hlavních rolí
klasického repertoáru, jako jsou Swanilda v Coppélii, Giselle, Klára v Louskáčkovi, Aurora ve Spící krasavici,
Odetta-Odilie v Labutím jezeře, Gamzatti a Nikia v Bajadéře, Medora v Korzárovi, Julie v Romeu a Julii, Kitri v Donu
Quijotovi, Frygie ve Spartakovi. S úspěchem ztvárňovala i role současného
repertoáru – Esmeralda v Notre-Dame
de Paris, Zobeida v Šeherezádě, Marie
Stuartovna, Anastázie v Ivanu Hrozném
a Sólo v D.M.J. 1953–1977 a další. Za
své mimořádné umělecké výkony získala řadu profesionálních ocenění. Byla
oceněna prémií Českého literárního
fondu 1993 za titulní roli Natalie a prestižním oceněním pro české divadelní
umělce, Cenou Thálie 1999 za roli
Odetty-Odilie v Labutím jezeře. Na
tutéž Cenu byla nominována i v roce
1993 za roli Esmeraldy v Notre-Dame
de Paris, v roce 1996 za roli Julie, v roce
2001 za roli Kláry v Louskáčkovi, v roce
2004 za roli Nikie v Bajadéře a v roce
2007 za Frýgii ve Spartakovi. Je také
držitelkou ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního
umělce v České republice za rok 1996.
Od sezony 2011/2012 působí v Baletu
NdB jako baletní mistr. I po ukončení
aktivní kariéry pracuje v Janáčkově
divadle jako baletní pedagog a asistent
choreografa. Je vdaná, má syna, který
studuje architekturu. Společně s manželem, který je také tanečníkem, tráví
nejraději volný čas procházkami v přírodě, na chatě a na zahrádce.
■
Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2018 | 15