Rozhovor

JANA PŘIBYLOVÁ PRIMABALERINA NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO, PŮVABNÁ A MILÁ ŽENA Povídaly jsme si při kávě a já jen nevěřícně poslouchala, jak krásně se žije s uměním, pokud ho máte v krvi, pokud máte nadání, a pokud svou práci milujete. Bylo to milé povídání a kousek z něj si můžete nyní přečíst.

Baletíte od malička? Ne, začínala jsem se sportovní a moderní gymnastikou. Vyučovala nás členka baletního souboru a ta se zmínila rodičům, že mám nadání pro balet. Přivedla mě na zkoušku do Baletní školy Ivo Váni Psoty, a pak už jsem chodila třikrát týdně k paní profesorce Kateřině Gratzerové. Už tehdy jsem věděla, že chci na Taneční konzervatoř. V Brně můj ročník neotevřeli, tak jsem šla do Prahy. Byl to pro mě zlom, odejít ve 13 letech z domu od maminky a tatínka. Měla jsem štěstí, že jsem v Čechách měla tetu a babičku s dědečkem, nebyla jsem úplně sama. Po maturitě a absolutoriu jsem se vrátila do Brna a v srpnu 1986 jsem nastoupila do Janáčkova divadla.

Vy už tancujete tolik let? To není možné. Ale je, kariéru jsem ukončila v roce 2014, takže jsem tancovala krásných 28 let. Provázely mě úrazy kolene, mateřství, vždy jsem musela kariéru přerušit, ale vždy jsem ji nastartovala. Každou další sezonu jsem brala jako bonus, že tělo ještě slouží, že můžu tancovat.

Jak se balet kloubí s rodinou? To musíte mít štěstí, že máte dvě babičky, které jsou ochotné pomáhat a hlídat. A já to štěstí měla. Manžel je také tanečník, takže pro mě měl pochopení. Já jsem opravdu ze šťastné planety, jak mi vše v životě vychází.

Jaká je vaše vysněná, nejtěžší a nejprestižnější role? Myslím, že Labutí jezero je snem snad každé baletky. A mně se to poštěstilo, že jsem si Odettu-Odilii zatančila. Teď s odstupem vím, že tahle role je u mě někde nejhlouběji v srdíčku. Mohla jsem si ji užít ve dvou nastudováních a měla jsem to štěstí, že se mnou pracoval pedagog evropského měřítka Robert Strajner. Je zajímavé, že ten samý krok můžete udělat pokaždé s jiným pocitem. A on mě tohle naučil. A tahle role je vlastně i ta nejtěžší. A je fakt, že jsem o ní odmala i snila, přála jsem si, abych

jednou měla na tváři peří a mávala křídly. A byla i nejprestižnější, dostala jsem za ni Thálii.

Čemu se teď věnujete? V  divadle jsem stejně pořád, teď jako taneční pedagog a asistent choreografa. Mám na starosti baletní tréninky celého souboru a některé zkoušky na představení. A navíc vedu úžasné hodiny tance v Rubínku, věnuji se amatérskému tanci dospělých. To je pro mě práce pro radost. Dámy, které hodiny tance navštěvují, jsou tak nadšené, vidím na nich, že je to baví.

Nechybí vám publikum a jeviště? Chybí mi to, pořád bych lidem ráda něco dávala. U baletu je to tak, že ve věku, kdy v hlavě přesně víte, co byste měli dělat, tak tělo už nemůže. V tom je balet krutý.

Máte teď víc času? Ne, myslela jsem si, že budu mít, ale není tomu tak. Aktuálně chystáme novou premiéru na březen do Mahenova divadla, jsou to čtyři kratší moderní choreografie. A když dotrénujeme, tak jdu večer na představení a koukám, kde se objeví nějaká chybka, kterou bychom měli opravit, co bychom mohli zlepšit.

Co máte v centru Brna ráda? Celý život pracuji v centru města a musím říct, že se mi Brno líbí čím dál víc, má atmosféru, kavárničky, zahrádky, studenty, žije to tu. A mám třeba ráda Starou radnici, moc se mi líbí i Zelňák. V létě jsme měli vystoupení na Biskupském dvoře a já se pořádně rozhlédla a byla jsem překvapená, jak je to naše Brno krásné, stačí zvednout oči.

Co byste v centru změnila? Pořád si nemůžu přivyknout na orloj na náměstí Svobody. Ten bych dala pryč. Jinak jsem spokojená, mám Brno ráda takové, jaké je. Možná by někde mohla hrát hudba a mohlo se veřejně tančit, to by se mi moc líbilo.

Co byste vzkázala Brňanům? Kdyby se na sebe lidé hezky a víc usmívali, to by se mi opravdu moc líbilo a Brnu by to slušelo. Nic to nestojí, tak proč to nedělat? Kateřina Dobešová

Jana Přibylová Brněnská rodačka, absolventka pražské Taneční konzervatoře, sólistka baletu Národního divadla Brno v letech 1989–2014. Ve své taneční kariéře vynikala jako představitelka hlavních rolí klasického repertoáru, jako jsou Swanilda v Coppélii, Giselle, Klára v Louskáčkovi, Aurora ve Spící krasavici, Odetta-Odilie v Labutím jezeře, Gamzatti a Nikia v Bajadéře, Medora v Korzárovi, Julie v Romeu a Julii, Kitri v Donu Quijotovi, Frygie ve Spartakovi. S úspěchem ztvárňovala i role současného repertoáru – Esmeralda v Notre-Dame de Paris, Zobeida v Šeherezádě, Marie Stuartovna, Anastázie v Ivanu Hrozném a Sólo v D.M.J. 1953–1977 a další. Za své mimořádné umělecké výkony získala řadu profesionálních ocenění. Byla oceněna prémií Českého literárního fondu 1993 za titulní roli Natalie a prestižním oceněním pro české divadelní umělce, Cenou Thálie 1999  za roli Odetty-Odilie v  Labutím jezeře. Na tutéž Cenu byla nominována i v roce 1993 za roli Esmeraldy v Notre-Dame de Paris, v roce 1996 za roli Julie, v roce 2001 za roli Kláry v Louskáčkovi, v roce 2004 za roli Nikie v Bajadéře a v roce 2007 za Frýgii ve Spartakovi. Je také držitelkou ceny Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce v České republice za rok 1996. Od sezony 2011/2012 působí v Baletu NdB jako baletní mistr. I po ukončení aktivní kariéry pracuje v Janáčkově divadle jako baletní pedagog a asistent choreografa. Je vdaná, má syna, který studuje architekturu. Společně s manželem, který je také tanečníkem, tráví nejraději volný čas procházkami v přírodě, na chatě a na zahrádce.

■

Zpravodaj městské části Brno-střed | únor 2018 | 15