Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

VLASTA JAKUBOVÁ

V posledních dvou letech jsme se na stránkách Zpravodaje vydávali do více či méně

vzdálené historie našeho města. Od nynějška bychom se společně s vámi věnovali

novému historickému tématu, příběhy konkrétních lidí. Věříme, že vás také zaujmou.

Historie se skládá z historek, jak praví jedno lidové přísloví, a proto ty takzvané velké

dějiny tvoří mnohdy neobyčejně zajímavé,

dramatické, ale i všední nebo tragické příběhy konkrétních lidí. Nyní se zaměříme právě na ně, a to i proto, že se v Brně otevřela

pobočka společnosti Post Bellum, která už

od roku 2001 systematicky zaznamenává

a dokumentuje právě takové příběhy a vytváří díky nim rozsáhlou databázi nazvanou

Paměť národa, která nemá v evropském

měřítku obdoby. Cíl tohoto projektu je zřejmý

– uchovat osudy lidí pro příští generace.

První vyprávění začneme příběhem dámy,

se kterou jsem měl možnost osobně se setkat

a uskutečnit s ní besedu pro veřejnost. Její

jméno je Vlasta Jakubová.

Poprvé jsem se s paní Jakubovou setkal

v roce 2013 v Domově pro seniory v Maloměřicích, kde v té době žila. Pozvala mě

k sobě do bytu a začala vypravovat. „Narodila

jsem se na Slovensku v Ožďanech…“ Její

maminka byla původem Maďarka, která si

vzala československého četníka. Manželům

Nováčkovým se pak v roce 1925 narodila

dcera Vlasta a v roce 1928 syn Karel. Dětství

prožívala paní Vlasta na Slovensku.

Teprve dynamické události let 1938–1939

přiměly rodinu vystěhovat se ze Slovenska

na Moravu. Svůj nový domov našli v Náměšti

nad Oslavou, kde vychodila paní Vlasta

měšťanku. Poté nastoupila na Obchodní akademii v blízké Třebíči, ale odmaturovat už

nestihla.

Otcův bratranec byl podplukovník Josef

Robotka, který v roce 1942 stál u vzniku vojenské odbojové organizace Rada tří. Toto uskupení vzniklo na troskách Obrany národa.

Robotka musel žít v ilegalitě, neboť po něm

gestapo usilovně pátralo a na jeho hlavu

vypsalo odměnu 8 000 korun. Když se musel

na podzim roku 1944 přemístit z Jihlavy, nastěhoval se k Nováčkům do Náměště. „Strýc

bydlel s mým bratrem v pokoji. Odcházel

vždycky z našeho domu brzo ráno, vlastně

skoro v noci, a vracel se v noci. Měl v lese

u stromu přivázané kolo, vždy tímto lesíkem

prošel na silnici, která vedla z Kralic do

Náměště,“ vzpomínala paní Vlasta. Na Vysočině byly radiostanice, kterými Robotka posílal různé špionážní zprávy do Anglie. Paní

Vlasta obsluhovala jednu z nich v Dalešicích.

„Obsluhovala jsem Dalešice. Sedla jsem

v noci na kolo a jela. V Třebíči jsem měla kontakt na Michala Majera, ve Velkém Meziříčí

na štábního kapitána Zajíčka. Můj bratr byl

spojkou do Brna, protože už tenkrát studoval

v Brně.“

Aby se ale Robotka vyhnul zatčení, musel

čas od času měnit své působiště, a tak se

přemístil i z Náměště. Navzdory tomu, že

téměř všichni členové Rady tří byli dopadeni

a zavražděni, Robotkovi se povedlo ukrývat

až do konce války, a to díky odbojové pomoci

paní Vlasty, jejího bratra a tatínka.

Po válce v září roku 1945 Vlasta odmaturovala, dokonce za svou odbojovou činnost

dostala vyznamenání od prezidenta Beneše.

V Brně si pak našla místo sekretářky ředitele

Československých stavebních závodů. Firma

stavěla i mnoho vojenských objektů, což

mohla Vlasta později dobře využít.

Po skončení války však začala tušit, že

nastává opět nelehká doba. Strýc Josef

Robotka měl být původně povýšen do hodnosti generála, ale při cestě do Sovětského

svazu byl na základě udání zatčen, deportován zpět do Československa a zde suspendován. V té době bydlela paní Vlasta v brněnské Alfa pasáži, kde jí strýc jednoho dne řekl:

„Vlasto, nastává opět doba, kdy budu potřebovat tvoji pomoc,“ a zapojil ji do vojenské

špionáže. Tajným písmem tak psala špionážní

dopisy směřující do Holandska, kde předstírala, že má přátele a píše jim milostné dopisy.

Z Holandska pak tyto dopisy putovaly do

Mnichova. Rovněž bratr Vlasty byl opět zapojen do aktivit proti komunistickému režimu,

strýc ho poslal za hranice, kde ho měli vyškolit

na agenta-chodce.

„Kromě toho jsem přijímala u sebe v Alfě

ještě agenty. Přišli pokaždé až pozdě večer.

Dala jsem mu něco k jídlu a on se zeptal,

jestli se může vykoupat. To bylo dohodnuté

heslo. Potom, co si odložil, jsem se podívala

do jeho kravaty. Podle toho jsem zjistila, že

je to správný agent, a pak jsem ho navedla

dál.“

Tato činnost však nemohla dlouho unikat

pozornosti StB. V červenci 1949 nejdříve zatkli

Robotku, a poté si přišli i pro Vlastu. „Zatkli

mě přímo v práci. Přišlo si jich pro mě tenkrát

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | prosinec 2018

pět.“ Po zatčení ji odvezli na výslech na Příční

a poté umístili do jedné z cel na Cejlu. Tvrdé

výslechy, které doprovázelo bití, probíhaly

každý den více než měsíc. Přesto Vlasta nic

neprozradila. Jednou jí při výslechu ukázali

i strýce Josefa, aby viděla, v jak strašném stavu je.

Na cele číslo 64, kde byla Vlasta uvězněna,

byla s dalšími 12 vězeňkyněmi. Pod okny

jejich cely byl umístěn otvor na šibenici. „Tehdy v Brně ještě probíhaly popravy a když

mělo k popravě dojít, vždycky nám zamalovali okna vápnem.“

V polovině roku 1950 pak byla Vlasta ve

vykonstruovaném procesu odsouzena na

osmnáct let. Její strýc Josef Robotka byl

odsouzen k trestu smrti a popraven v roce

1952 v Praze. Spolu s nimi bylo odsouzeno

ještě dalších deset členů skupiny. Z vězení

se Vlasta vrátila až v roce 1959. „Po návratu

mi rodiče nikdy nic nevyčítali a ve vězení

jsme se s holkama domluvily, že nebudeme

naříkat.“

Ani další léta strávená v komunistickém

Československu nebyla pro Vlastu jednoduchá. Režim ji stále sledoval a znemožňoval

vykonávat kvalifikované práce. V loňském

roce paní Vlasta v Brně zemřela.

Budeme moc rádi, když se i vy zapojíte do

činnosti společnosti Post Bellum a pomůžete

nám rozšiřovat sbírku Paměti národa. Víte-li

o zajímavém příběhu lidí ze svého okolí nebo

jste sami prožili příběh, na který by se nemělo

zapomenout, dejte nám prosím vědět.

Kontaktovat nás můžete e-mailem na

david.butula@postbellum.cz nebo přes

redakci zpravodaje.

Michal Doležel

■