Historie

JAKÝ BYL ROK 1968 V BRNĚ?

Když se nad ránem 21. srpna vraceli mladí

Brňané z nočního tahu, mohli slyšet nebývalý hukot transportních letounů, které právě přistávaly na tuřanském letišti. Nikdo

z nich netušil, že území Československa

je právě obsazováno vojsky Varšavské

smlouvy.

Vůbec první letoun s dvacetičlennou skupinou osob, převlečených do uniforem letecké společnosti Aeroflot – ve skutečnosti se

však jednalo o převlečené agenty KGB – přistál na brněnském letišti už 20. srpna kolem

deváté hodiny večerní. Ozbrojení sovětští

agenti poté obsadili kontrolní věž a převzali

letiště do své kontroly. Těsně po půlnoci pak

z přímého rozkazu ministra národní obrany

Martina Dzúra došlo k osvětlení přistávací

a naváděcí plochy, kam záhy začalo přilétat

dalších 75 letounů s příslušníky 103. gardové

vzdušné výsadkové divize s obrněnými transportéry a děly. Z letiště pak směřovala okupační vojska k předem daným cílům. Pod

kontrolu okupantů se tak dostalo hlavní vlakové nádraží, nádražní pošta, budovy televize

a rozhlasu, banka na náměstí Svobody, městský a krajský národní výbor. Dále byl obsazen

hrad Špilberk, kasárna a další vojenské objekty a všechny příjezdové cesty do Brna a hlavní

křižovatky ve městě. V mnohých případech

namířili okupanti tanky proti objektům, o nichž

se domnívali, že jde o státní úřady. Mnohdy

se však jednalo o budovy škol, jako tomu

bylo například na křižovatce Kotlářské a Kounicovy.

Od brzkého rána 21. srpna docházelo

k potyčkám mezi okupačními vojsky a obyvateli města. Lidé odstraňovali komunistické

symboly, přetírali názvy ulic nebo navigační

cedule. Celé dopoledne ulicemi města projížděly skupiny motorkářů s československými vlajkami. V centru města se srotil několikatisícový dav nesoucí transparenty se jmény

představitelů Pražského jara. Dav provolával

ostrá protiokupační hesla a přesunoval se

z dnešního Moravského náměstí (dříve Rudé)

k náměstí Svobody a přes Masarykovu ulici

k vlakovému nádraží, kde se nacházela sovětská okupační vojska. Okupace Brna se

neobešla ani bez přímého střetu, zraněných

a mrtvých. Na Hlavním nádraží a náměstí Svobody byli střelbou zraněni čtyři lidé. V 9.30

byl na Jihlavské ulici zastřelen šestnáctiletý

Josef Žemlička. Další obětí se stal třicetiletý

Viliam Debnár, kterého v automobilu a před

zrakem jeho syna zastřelil sovětský okupant.

Nezletilý syn pak musel se svým mrtvým

otcem zůstat více jak hodinu v autě.

Srpnová okupace v Brně však má i své

nepopíratelné hrdiny. Mezi ně patří stále žijící

plukovník Otakar Pospíšil. Každoročně

21. srpna se jako jeden z mála účastní pietního

aktu u pamětní desky Danuše Muzikářové

na Moravském náměstí. Osudného dne před

50 lety jel jako voják ke svému útvaru na letiště a již v trolejbusu mohl sledovat sovětské

vojáky, kteří okupovali město. Teprve po

svém příjezdu na letiště se však dozvěděl,

co se vlastně stalo a vzhledem k tomu, že

intervence vojsky Varšavské smlouvy se

uskutečnila bez vědomí nejvyšších orgánů

země, vytvořil se svým velitelem nesouhlasné

prohlášení. Letáky s prohlášením poté začal

distribuovat mezi sovětské vojáky. Když s nimi

začal také diskutovat a přesvědčovat je

o nezákonném vpádu do naší země, ucítil po

chvíli tlak ve svých zádech. Otočil se a před

ním stáli příslušníci KGB, kteří jej zatkli

a odvezli na velitelské stanoviště. Velitel

brněnské okupace generál Ivanov se po přečtení listiny rozlítil a rozhodl, že za podrývání

morálky sovětských vojsk bude Otakar Pospíšil zastřelen. Mezitím příslušníci KGB přivezli

také L. Málka, který jej k sovětským hlídkám

dovezl na motorce, a oba zajatce umístili ve

výklenku chodby, kde je střežili tři sovětští

samopalníci. Nekonečné čtyři hodiny probíhalo vyjednávání, nakonec byli rukojmí po

telefonické intervenci zástupce velitele pluku

propuštěni.

Druhého dne okupace protesty ještě zesílily. Vášně davů byly umocněny pohledem

na československou vlajku potřísněnou krví,

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | listopad 2018

kterou ukazovali motorkáři při svých jízdách

brněnskými ulicemi. Lze se dohadovat, zda

byla skutečně potřísněna krví jedné z obětí,

ale účel byl splněn: občané se sjednotili ve

svém odporu proti okupaci. Lidé začali nosit

trikolóry a černé stužky, podepisovat různé

petice vyjadřující odpor proti okupaci a podporu představitelům Pražského jara. Zdi

budov, výkladní skříně, prostředky městské

dopravy, byly doslova pokryty stovkami plakátů a hesel, vyzývajících okupanty k odchodu. Došlo i k výraznějším formám odporu,

například na náměstí Svobody byla z budovy

prodejny Sovětské knihy stržena neonová

reklama, a na budově byly vyvěšeny černé

prapory.

S postupnými dny a tím, jak se začala vyvíjet

politická situace, začal odpor s okupací mezi

lidmi slábnout. Zmiňovaný Otakar Pospíšil na

to vzpomínal. ,,Celý náš pluk byl nejprve jasně

vymezen proti okupaci. Už po týdnu začali

obracet političtí pracovníci a po dalších

dnech i ostatní. Tehdy se ukazovaly charaktery lidí.“ Při prvním výročí okupace, které si

mnozí Brňané připomínali v ulicích města, už

zasahovaly pořádkové jednotky československých komunistických složek. Dokonce

byli milicionářům nápomocni i příslušníci pluku Otakara Pospíšila. Stalo se tak, že i rok

1969 měl své oběti. Stali se jimi Stanislav Valehrach, zastřelený v Orlí ulici a Danuše Muzikářová, zastřelená na Moravském náměstí.

Jejich vrazi nebyli nikdy dopadeni a není

vyloučeno, že v Brně stále žijí.

Michal Doležel ■

místostarosta Sokola Brno I