Historie
Pokračování ze strany 13
s Johannou se uskutečnil v roce 1933, a překvapivě nikoliv v židovské synagoze, jak tomu
bývalo, ale patrně přímo v domě nebo v zahradě za domem na Hlinkách. Manželský pár
poté od rodičů nevěsty byt na Hlinkách dostal
a společně zde žili až do roku 1938.
Zatím nevíme, zda si manželský pár vybral
svého architekta, aby mu vytvořil moderní byt,
nebo zda jej takto vybavený už dostali. Jisté
však je, že se v roce 1933 narodil Richardovi
a Johanně syn Leo a v roce 1937 ještě dcera
Felicitas. Když jsme se dozvěděli, že v roce
1938 Herdanovi opustili Československo
a odešli do Johannesburgu v jižní Africe,
domnívali jsme se, že tomu bylo díky jistě
čilým kontaktům Richarda Herdana se zahraničím a dobrou informovaností o tom, co se
židovským obyvatelům děje v sousedním
Německu, a tedy co může jednoho dne nastat
také u nás.
Leo a Felicitas
Další pátrání o historii bytu a jeho původních
majitelích nás ale přivedlo ještě dále. Díky
brněnskému restaurátorovi Dominiku Matusovi se podařilo prostřednictvím databáze
Geni zkontaktovat v zahraničí potomky Richarda Herdana. Ba co víc. Po několika dnech nás
dokonce kontaktovali sami Leo a Felicitas,
dosud žijící děti Herdanových.
Od té doby jsme s oběma v kontaktu a oni
nás stále informují o životních příbězích svých
rodičů, prarodičů a dalších příbuzných. Také
jsme díky nim zjistili, že autorem jejich bytu
na Hlinkách byl architekt židovského původu
Emerich Horvath, který v Brně v meziválečné
době působil. Tato jeho realizace byla doposud zcela neznámá. Také díky nim jsme zjistili,
že rodiče v roce 1938 neodešli z Československa kvůli sílícímu antisemitismu, ale protože Richard Herdan dostal pracovní příležitost právě v jižní Africe. Svým odchodem
z Československa si ale Herdanovi paradoxně a nevědomky zachránili život. Jejich pra-
rodiče, Eugen a Elsa Teltscherovi, jejich tety
a strýcové, jejich sestřenice a bratranci,
a všichni ostatní členové rozvětvené rodiny
skončili v nacistických koncentračních táborech.
Dům na Hlinkách byl v roce 1940 arizován
a nastěhovali se do něj noví majitelé. Byt ale
válku přečkal v naprosto nezměněné podobě
a prakticky beze změny vydržel až do roku
2007.
Pováleční pronájemci
Mediální ohlas, který objev bytu způsobil,
měl mimo jiné za následek, že na jeden z článků reagovala paní Podhradská, která se svojí
rodinou v bytě žila od roku 1957 do roku 2007.
Právě její zásluhou vybavení bytu přečkalo
až do dnešních dnů. Paní Podhradská si byla
velmi dobře vědoma kvality prvorepublikového vybavení, a tak ho téměř pietně zachovávala celých 50 let. Teprve od roku 2007,
kdy byl byt pronajat novým nájemníkům, došlo
bohužel k odstranění několika původních
kusů vybavení.
Příběh nekončí
Navzdory těmto zásahům z poslední doby
je objevený byt opravdovým unikátem. V současné době vytváří Národní památkový ústav
podrobnou pasportizaci, která bude nejen
popisovat stav dochovaného vybavení, ale
pokusí se nastínit i způsob jeho obnovy
a doplnění chybějících částí.
Nyní se snažím, aby rodné Brno a tento byt
opět navštívili ti, kterým kdysi patřil, Leo a Felicitas Herdanovi. Věřím proto, že tato pohádka
ještě zdaleka není ve svém závěru, a že vás
o pokračování příběhu budu moci ještě informovat.
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2020
Michal Doležel
■