Rozhovor
Jan Špilar, renesanční člověk, který má Brno rád
Profil
Jan Špilar se narodil 3. 9. 1964
v Pardubicích Vilmě a Karlovi Špilarovým, kteří měli v té době tři děti,
Vilmu, Jaroslava a Karla. Základní
školu vychodil na ZDŠ Br.Veverkových v Pardubicích. Nemohl kvůli
politické nespolehlivosti tatínka studovat, vyučil se proto kadeřníkem
v Hradci Králové. Do prvního zaměstnání nastoupil jako maskér
v Národním divadle v Praze a vystudoval přitom Lidovou konzervatoř
pantomimy. Jako osmnáctiletý měl
také štěstí, že se dostal do filmového štábu Miloše Formana, který
v Praze točil film Amadeus. V Brně
žije od roku 1984. Přišel sem na vojnu a po vojně už zůstal. S menšími
přestávkami tady žije už třicet tři let.
V červnu 1987 se oženil, má tři děti,
dvě dcery a syna. Díky vdaným dcerám je už i dědečkem. V roce 1993
si otevřel kadeřnické studio Střihoruký Edward na Dominikánském
náměstí, kde jako kadeřník pracuje
dodnes. Od roku 1999 si při zaměstnání doplňoval vzdělání, v roce
2004 promoval na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích, na katedře praktické
teologie s titulem Magistr. Již devátým rokem působí jako jáhen, dříve
na Petrově, nyní v kostele sv. Michala na Dominikánském náměstí.
Jako vysvěcený jáhen může například křtít, oddávat, pohřbívat, číst
evangelium a kázat.Ve své duchovní praxi se zaměřil na práci s manželskými páry, má vlastní duchovní
pořad, který se jmenuje Jsme jedno
a není nám to jedno. Ten je určen
právě pro manžele, kteří chtějí zajet
trochu na hlubinu, svůj vztah rozvíjet nebo jej trochu uzdravit.
Vcházím do kadeřnického salonu na Dominikánském náměstí a vítá mě nejznámější
český kadeřník, Jan Špilar.
Usmívá se. A zároveň se na mě
usmívá i vysvěcený jáhen,
tedy duchovní, který se věnuje
službě v kostele svatého Michala. Oddává, křtí a má vlastní duchovní program pro manžele. Zdá se vám kombinace
kadeřník, duchovní, a ještě
k tomu ženatý, zvláštní? Jan
Špilar naopak říká, že je to
ideální. Proč? Dozvíte se v rozhovoru.
Jste nejznámějším
českým kadeřníkem.
Byl to váš sen?
Kadeřníkem jsem vlastě proto,
že jsem nemohl studovat, protože můj tatínek byl politicky nespolehlivý. Zajímalo mě divadlo, a tím
pádem jsem hledal obor v tomto
směru. Jediné, co se nabízelo,
byl obor kadeřník a maskér. Vyšlo
to, našel jsem práci v Národním
divadle v Praze.
A to je taky náhoda, já jsem chtěl
něco jiného, ale nakonec jsem
skončil v Národním, protože
nikde jinde v Praze zrovna nebylo místo. Ale byl jsem nakonec
rád, všechno jsem si tam užil,
líčení, maskování, a nakonec i to
hraní, protože jsem si ještě udělal Lidovou konzervatoř pantomimy.
Dělal jsem, co mě bavilo, až do
vojny. No a po vojně se to trošku
změnilo.
14
ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Leden 2017
Přišel jste do Brna
náhodou?
Ne, já jsem byl v Brně na vojně,
takže jsem se sem vracel. Setkal
jsem se tu se skupinou, která
v podzemní církvi (skrytá, tajná
či umlčená církev, pozn. red.)
zakládala klášter a řeholní společenství, které bylo postaveno na
učení Charlese Foucaulda. Klášter se tenkrát nepodařilo založit,
a tak jsem se vydal jinou cestou.
Naštěstí mi Pán Bůh poslal do
cesty mou ženu, takže jsem se
tady oženil.
Jak jste se dostal k tomu,
že jste šel studovat
teologii?
Kněz, který nás připravoval na
svatbu, mi říkal, že se musím rozmyslet, buď žena nebo duchovní
věci. Takže to dopadlo tak, že
jsem vědomě přerušil svou cestu
duchovní, protože pro mě cesta
manžela, otce a teď už i dědečka
byla jasnou volbou. A pak, asi po
deseti letech manželství a s dvěma dětmi, se to vrátilo. Oba se
ženou jsme zjistili, že se v církvi
ani po revoluci nic moc neděje,
čekali jsme, že budou kostely
plné a kněžích spousta, že se to
nějak zaktivuje, tak jako před
rokem 1948. Jenomže ono to
bylo docela žalostné, všichni se
snažili uživit, nikdo moc v kostele
nepomáhal. To byl první moment,
kdy jsem si uvědomil, že každý
máme zodpovědnost za místo,
kde jsme doma, za to svoje okolí
nejbližší, tam kde chodíme do
kostela, že by měl člověk nějakou
tu, řekněme, regionální politiku
dělat. Ale trvalo to dlouho, bylo
to dvanáct let studia, a ještě různé duchovní formace, než jsem
byl vysvěcen. Teď začínám devátý rok jáhnem, což je teprve
krátký čas, ale celkem je to
dvacet let čekání, jak dopadnu,
jestli budu k něčemu, dostuduji,
nedostuduji, jestli mě vysvětí.
A nakonec jsem na studiu zjistil,
že tu nejlepší práci dělám tady,
v kadeřnictví. Že jsem s lidmi nejdéle, jsou v přirozeném prostředí, mnohem snáz se otevřou
a řeknou, co je trápí. A také mnohem snáz přijmou radu nebo
nějakou formu doprovázení, takže to tak asi Pán Bůh zařídil, že
jsem byl rovnou kadeřníkem a že
se to výborně hodí i pro to, co
dělám pro církev. Jen já to nedokázal na začátku plně propojit
a ocenit.
Vysvětlete mi prosím,
kdo je to jáhen?
Jáhen je speciální české slovo,
jinak je to diakon, tedy služebník.
Je to jeden ze stupňů kněžství,
které u nás přijímají duchovní.
Máme tři stupně svěcení, je to
jáhen, kněz a biskup. Biskup má
tzv. plnost, kněz může dělat
některé úkony a jáhen jich má
nejmíň. Ale můžeme křtít, oddávat, pohřbívat, číst evangelium,
kázat, doprovázet lidi a připravovat ke svátostem, tedy iniciačním
přechodovým slavnostem, od
křtu, přes biřmování, přípravy na
manželství až po pohřby. Tady
u manželství si třeba myslím, že
je nejvhodnější, když to dělá
ženatý duchovní. Může pěkně
propojit tu duchovní i tu lidskou
a tělesnou stránku.
Kterým církevním úkonům
se nejvíc věnujete?
Osm let jsem působil jako vyšetřující soudce Diecézního soudu.
V roce 2008 mě vysvětili na jáhna a od té doby jsem byl na
Petrově jako katedrální jáhen pro
farnost, případně pro pana biskupa nebo pro kapitulu. Teď
působím u Svatého Michala.
Tady sloužím a hodně se věnuji
snoubencům. Mám mnoho žádostí, abych mladé doprovázel
ke sňatku, což mě opravdu moc
těší. Jinak příležitostně dělám