Rozhovor

MICHAELA JANKŮ JSME TAK KRÁSNÍ, KDYŽ SE NA NÁS MOŘE DÍVÁ S Míšou jsme se potkali při natáčení videa mapujícího bezbariérovost radnice městské části Brno-střed. Trpělivě s námi a filmaři ze společnosti Handmedia objela všechny budovy, aby mohl vzniknout videonávod pro lidi se zdravotním handicapem, kteří si na úřadě potřebují něco vyřídit.

Na jakou roli ráda vzpomínáte? Nejvíc se mi nejspíš vryla Anděla Nedrbalová z Pavilonu pro svobodné pány, asi znáte originál Penzion pro svobodné pány. To jsme si všichni hodně užili, hráli zde téměř samí vozíčkáři a děj se na rozdíl od originálu odehrával v ústavním prostředí.

Máte ještě nějakého koníčka? Jak se vám, Míšo, v Brně žije? Žije se mi tu dobře, z hlediska bezbariérovosti se město pořád zlepšuje. V centru města bydlím i pracuji, takže testuji přístupnost ulic a dopravy každý den.

Kde pracujete? Momentálně už nějaký čas dělám v call centru. Začínám ale přemýšlet, kam dál, ráda bych se profesně posunovala a nabírala další zkušenosti. Jsem ráda mezi lidmi, určitě bych nechtěla zůstat doma.

Co děláte, když máte volno? Ráda cestuji, zrovna teď jsem se vrátila z Finska.

Takže můžete srovnávat. Jak jsme na tom s bezbariérovostí v porovnání s cizinou? Ve Finsku to bylo asi nejlepší, co jsem kde zažila. Lepší než v Rakousku. S horšími podmínkami, než máme u nás, jsem se setkala při cestování po Slovensku. Pak jsem ještě byla v  Chorvatsku, ale tam nemůžu moc posoudit míru bezbariérovosti, protože jsme se plavili na jachtě.

Hodně čtu, ale to není nic zvláštního, to asi každý. Já jsem ale strašný knihomol. Teď jsem se zamilovala do severských detektivek Arnaldura Indridasona, četla jsem třeba Severní blata nebo Noc nad Reykjavíkem. Moc se mi líbila taky knížka Skleněný pokoj a jsem zvědavá, jak se povede její zfilmování. Taky mám ráda knížky od Jaroslava Havlíčka, nebo Plechový bubínek od Güntera Grasse…no ale to bych asi mohla jmenovat dlouho.

Kam si ráda zajdete třeba na kávu nebo jídlo? Doporučit můžu třeba kavárnu Kafec na Orlí, bezbariérové je také Tusto v Titaniu, nebo u Mamuta na Baštách, těch míst je docela hodně, jenom někdy bezbariérový vstup a prostor nemívá bezbariérovou toaletu. To je trochu závada, když jdete třeba na pivo. Marta Vojáčková

Michaela Janků se narodila v Třebíči, v Brně žije od svých tří let, kdy z důvodu vrozeného kloubního postižení nastoupila do mateřské školy na Kociánce. Následně zde absolvovala základní školu a složila maturitu na Střední škole F. D. Roosevelta. Ještě na střední se seznámila se svým přítelem, se kterým už v Brně zůstala. Nyní společně bydlí na Starém Brně, kde Míša také pracuje. Je přátelská, společenská, má smysl pro humor. Zajímá se o kulturu, hraje v divadelním souboru Járy Pokojského, cestuje vlakem, letadlem i lodí. Ráda čte, jedním z jejích oblíbených autorů je Günter Grass, jehož citát připsala ke své fotografii od Jadranu a stal se titulkem k celému rozhovoru.

■

Jak jste to na lodi s vozíkem zvládala? Byla jsem tam už dvakrát, vždycky s partou lidí z Archa community, to je brněnské občanské sdružení. Bylo to úplně v pohodě. Mám ráda vlny, je to super. S lidmi z Archy taky hraji divadlo.

Divadlo? Kde vás můžeme vidět? Náš soubor se jmenuje Divadlo Járy Pokojského a hrajeme v divadle Barka v Králově Poli. Hraji s nimi už tak sedm let. Teď zrovna nacvičujeme představení Brouk v hlavě, které by mělo mít premiéru v říjnu. Všechny zvu. Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2018 | 15