Rozhovor

MICHAELA JANKŮ

JSME TAK KRÁSNÍ, KDYŽ SE NA NÁS

MOŘE DÍVÁ

S Míšou jsme se potkali při natáčení videa

mapujícího bezbariérovost radnice městské části Brno-střed. Trpělivě s námi a filmaři ze společnosti Handmedia objela

všechny budovy, aby mohl vzniknout

videonávod pro lidi se zdravotním handicapem, kteří si na úřadě potřebují něco

vyřídit.

Na jakou roli ráda vzpomínáte?

Nejvíc se mi nejspíš vryla Anděla Nedrbalová z Pavilonu pro svobodné pány, asi znáte

originál Penzion pro svobodné pány. To jsme

si všichni hodně užili, hráli zde téměř samí

vozíčkáři a děj se na rozdíl od originálu odehrával v ústavním prostředí.

Máte ještě nějakého koníčka?

Jak se vám, Míšo, v Brně žije?

Žije se mi tu dobře, z hlediska bezbariérovosti se město pořád zlepšuje. V centru

města bydlím i pracuji, takže testuji přístupnost ulic a dopravy každý den.

Kde pracujete?

Momentálně už nějaký čas dělám v call

centru. Začínám ale přemýšlet, kam dál, ráda

bych se profesně posunovala a nabírala další

zkušenosti. Jsem ráda mezi lidmi, určitě bych

nechtěla zůstat doma.

Co děláte, když máte volno?

Ráda cestuji, zrovna teď jsem se vrátila

z Finska.

Takže můžete srovnávat. Jak

jsme na tom s bezbariérovostí

v porovnání s cizinou?

Ve Finsku to bylo asi nejlepší, co jsem kde

zažila. Lepší než v Rakousku. S horšími podmínkami, než máme u nás, jsem se setkala

při cestování po Slovensku. Pak jsem ještě

byla v Chorvatsku, ale tam nemůžu moc

posoudit míru bezbariérovosti, protože jsme

se plavili na jachtě.

Hodně čtu, ale to není nic zvláštního, to asi

každý. Já jsem ale strašný knihomol. Teď jsem

se zamilovala do severských detektivek

Arnaldura Indridasona, četla jsem třeba

Severní blata nebo Noc nad Reykjavíkem.

Moc se mi líbila taky knížka Skleněný pokoj

a jsem zvědavá, jak se povede její zfilmování.

Taky mám ráda knížky od Jaroslava Havlíčka,

nebo Plechový bubínek od Güntera Grasse…no ale to bych asi mohla jmenovat dlouho.

Kam si ráda zajdete třeba na

kávu nebo jídlo?

Doporučit můžu třeba kavárnu Kafec na

Orlí, bezbariérové je také Tusto v Titaniu,

nebo u Mamuta na Baštách, těch míst je docela hodně, jenom někdy bezbariérový vstup

a prostor nemívá bezbariérovou toaletu. To

je trochu závada, když jdete třeba na pivo.

Marta Vojáčková

Michaela Janků

se narodila v Třebíči, v Brně žije od

svých tří let, kdy z důvodu vrozeného

kloubního postižení nastoupila do

mateřské školy na Kociánce. Následně

zde absolvovala základní školu a složila

maturitu na Střední škole F. D. Roosevelta. Ještě na střední se seznámila se

svým přítelem, se kterým už v Brně zůstala. Nyní společně bydlí na Starém

Brně, kde Míša také pracuje. Je přátelská, společenská, má smysl pro humor.

Zajímá se o kulturu, hraje v divadelním

souboru Járy Pokojského, cestuje vlakem, letadlem i lodí. Ráda čte, jedním

z jejích oblíbených autorů je Günter

Grass, jehož citát připsala ke své fotografii od Jadranu a stal se titulkem

k celému rozhovoru.

■

Jak jste to na lodi s vozíkem

zvládala?

Byla jsem tam už dvakrát, vždycky s partou

lidí z Archa community, to je brněnské občanské sdružení. Bylo to úplně v pohodě. Mám

ráda vlny, je to super. S lidmi z Archy taky hraji

divadlo.

Divadlo? Kde vás můžeme

vidět?

Náš soubor se jmenuje Divadlo Járy Pokojského a hrajeme v divadle Barka v Králově

Poli. Hraji s nimi už tak sedm let. Teď zrovna

nacvičujeme představení Brouk v hlavě, které

by mělo mít premiéru v říjnu. Všechny zvu.

Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2018 | 15