Rozhovor
MICHAELA JANKŮ
JSME TAK KRÁSNÍ, KDYŽ SE NA NÁS
MOŘE DÍVÁ
S Míšou jsme se potkali při natáčení videa
mapujícího bezbariérovost radnice městské části Brno-střed. Trpělivě s námi a filmaři ze společnosti Handmedia objela
všechny budovy, aby mohl vzniknout
videonávod pro lidi se zdravotním handicapem, kteří si na úřadě potřebují něco
vyřídit.
Na jakou roli ráda vzpomínáte?
Nejvíc se mi nejspíš vryla Anděla Nedrbalová z Pavilonu pro svobodné pány, asi znáte
originál Penzion pro svobodné pány. To jsme
si všichni hodně užili, hráli zde téměř samí
vozíčkáři a děj se na rozdíl od originálu odehrával v ústavním prostředí.
Máte ještě nějakého koníčka?
Jak se vám, Míšo, v Brně žije?
Žije se mi tu dobře, z hlediska bezbariérovosti se město pořád zlepšuje. V centru
města bydlím i pracuji, takže testuji přístupnost ulic a dopravy každý den.
Kde pracujete?
Momentálně už nějaký čas dělám v call
centru. Začínám ale přemýšlet, kam dál, ráda
bych se profesně posunovala a nabírala další
zkušenosti. Jsem ráda mezi lidmi, určitě bych
nechtěla zůstat doma.
Co děláte, když máte volno?
Ráda cestuji, zrovna teď jsem se vrátila
z Finska.
Takže můžete srovnávat. Jak
jsme na tom s bezbariérovostí
v porovnání s cizinou?
Ve Finsku to bylo asi nejlepší, co jsem kde
zažila. Lepší než v Rakousku. S horšími podmínkami, než máme u nás, jsem se setkala
při cestování po Slovensku. Pak jsem ještě
byla v Chorvatsku, ale tam nemůžu moc
posoudit míru bezbariérovosti, protože jsme
se plavili na jachtě.
Hodně čtu, ale to není nic zvláštního, to asi
každý. Já jsem ale strašný knihomol. Teď jsem
se zamilovala do severských detektivek
Arnaldura Indridasona, četla jsem třeba
Severní blata nebo Noc nad Reykjavíkem.
Moc se mi líbila taky knížka Skleněný pokoj
a jsem zvědavá, jak se povede její zfilmování.
Taky mám ráda knížky od Jaroslava Havlíčka,
nebo Plechový bubínek od Güntera Grasse…no ale to bych asi mohla jmenovat dlouho.
Kam si ráda zajdete třeba na
kávu nebo jídlo?
Doporučit můžu třeba kavárnu Kafec na
Orlí, bezbariérové je také Tusto v Titaniu,
nebo u Mamuta na Baštách, těch míst je docela hodně, jenom někdy bezbariérový vstup
a prostor nemívá bezbariérovou toaletu. To
je trochu závada, když jdete třeba na pivo.
Marta Vojáčková
Michaela Janků
se narodila v Třebíči, v Brně žije od
svých tří let, kdy z důvodu vrozeného
kloubního postižení nastoupila do
mateřské školy na Kociánce. Následně
zde absolvovala základní školu a složila
maturitu na Střední škole F. D. Roosevelta. Ještě na střední se seznámila se
svým přítelem, se kterým už v Brně zůstala. Nyní společně bydlí na Starém
Brně, kde Míša také pracuje. Je přátelská, společenská, má smysl pro humor.
Zajímá se o kulturu, hraje v divadelním
souboru Járy Pokojského, cestuje vlakem, letadlem i lodí. Ráda čte, jedním
z jejích oblíbených autorů je Günter
Grass, jehož citát připsala ke své fotografii od Jadranu a stal se titulkem
k celému rozhovoru.
■
Jak jste to na lodi s vozíkem
zvládala?
Byla jsem tam už dvakrát, vždycky s partou
lidí z Archa community, to je brněnské občanské sdružení. Bylo to úplně v pohodě. Mám
ráda vlny, je to super. S lidmi z Archy taky hraji
divadlo.
Divadlo? Kde vás můžeme
vidět?
Náš soubor se jmenuje Divadlo Járy Pokojského a hrajeme v divadle Barka v Králově
Poli. Hraji s nimi už tak sedm let. Teď zrovna
nacvičujeme představení Brouk v hlavě, které
by mělo mít premiéru v říjnu. Všechny zvu.
Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2018 | 15