Historie

ROK 1938: VELKÉ NADĚJE

I ZNAČNÁ ZKLAMÁNÍ

V dnešním historickém povídání se zaměříme na další osmičkové výročí našich zemí

a posuneme se do roku 1938. Tento rok byl

totiž ve znamení jak velkých nadějí, tak

i značného zklamání.

Léto roku 1938 bylo ve znamení X. všesokolského sletu. Ve dnech 3. až 6. července

proběhly na Strahovském stadionu hlavní sletové dny, jejichž vrcholem se stala prostná

cvičení mužů nazvaná Přísaha republice. Tato

prostná od Františka Pecháčka pro třicet tisíc

mužů byla symbolickým projevem odporu

proti vzrůstajícímu nacismu a zároveň odhodláním bránit ohroženou republiku. Sletových

dní se přirozeně účastnilo také několik tisíc

sokolů z Brna a z tribuny Strahovského stadionu mu přihlížely význačné osobnosti nejen

brněnského meziválečného života, jako Vladimír Groh nebo Jan Uher, ale přirozeně též

čelní představitelé národního života v čele

s prezidentem Benešem. Karel Čapek o sletovém cvičení žen napsal: „Něco tak hravého

a líbezného nám dosud tělocvik neukázal.

Bylo to chvílemi jako ohromné chvění květin,

jako balet a vidina. Tahle ohromná cvičení

už ani nepůsobila masou, ta byla odhmotněna. To už nebyly architektury vybudované

z lidí. Byl to sen utkaný ze zástupů duší.“

Mezi hlavními hosty X. všesokolského sletu

bychom na tribuně stadionu našli ještě jednu

výraznou osobnost – generála Vojtěcha Borise

Lužu, který ještě netušil, jaké fatální následky

přinesou jemu a celému národu příští měsíce.

Konec letních měsíců téhož roku znamenal

i konec demokracie v Československu.

Nacistické Německo a Sudetoněmecká strana Konráda Henleina stále stupňovala svoje

agresivní požadavky na postoupení československého pohraničí Německu, což vyvrcholilo ve všeobecně známou Mnichovskou dohodu. Bezprostředně po 30. září byli

z českého a moravského pohraničí vyháněni

čeští obyvatelé, antifašisté a židé. Utečenci

nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů

a železničních vagonů, a prchali do své zmenšené vlasti. Nutno však podotknout, že už

v předchozím období se do vnitrozemí stahovali uprchlíci jak československé národnosti z příhraničních oblastí, tak i Rakušané,

kteří po Anšlusu nebyli v Rakousku v bezpečí.

Město Brno se stalo přirozeně centrem uprchlíků, kteří zde byli nuceni hledat svůj dočasný

azyl. Ocitla se zde tak i skupina převážně

levicových umělců, spisovatelů, publicistů

a politiků z Německa a Rakouska, jako například Otto Bauer, Julius Deutsch, Else RüthelSchaber, Ilse Kulczar a další. Migrační vlna

po Mnichovské dohodě a obsazení Sudet

však byla nejmasovější a postihla asi 180 tisíc

obyvatel. V Brně byli českoslovenští uprchlíci

provizorně ubytováni mimo jiné také v areálu

sokolského Stadionu na Kounicově ulici.

Vraťme se ale zpět ke konferenci v Mnichově. Zatímco se ve čtvrtek 29. září sešli

v sídle mnichovské NSDAP představitelé čtyř

států, za účelem údajného vyřešení vleklých

sporů o území Sudet a odvrácení válečného

konfliktu, svolává ještě téhož dne náčelník

generálního štábu a hlavní velitel zmobilizované Československé armády generál Krejčí

skupinu nejvyšších vojenských velitelů a žádá

audienci u prezidenta republiky. Jejich snahou je vyvinout na prezidenta Beneše nátlak

k vojenské obraně státu, a to i bez podpory

Francie a Anglie. V odpoledních hodinách

se skupina generálů skutečně dostává k prezidentovi. Celý rozhovor se nese ve velmi

vzrušené a ponuré atmosféře. Nechybějí ani

ostré výměny názorů, prosby, výstrahy a slzy

v očích některých generálů. Beneš později

shrnul jejich sdělení slovy: „Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, zmobilizovaná a na

hranicích a v pevnostech rozložená armáda

by nesnesla, abychom nyní jejich nátlaku

povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať jsou důsledky

jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně

přinuceny nás následovat. Národ je naprosto

jednotný, armáda je pevná a chce do toho

jíti. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme

povolit; armáda má svou povinnost bránit

území republiky, chce jít a půjde do boje.“

Mezi těmi, kdo s kapitulací zásadně nesouhlasil a na Beneše vyvíjel nejdůraznější nátlak,

byl Zemský vojenský velitel v Brně generál

Vojtěch Boris Luža. Po neúspěšném jednání

u prezidenta vydal Luža prohlášení, ve kterém

ústup bez boje tvrdě kritizoval, a dokonce

chystal vojenský převrat. Luža byl od svého

mládí velmi prudké a přímé povahy. Od dětství

byl členem Sokola a v roce 1912 dokonce

vyhrál sletové závody v Praze. Po narukování

do první světové války byl záhy zajat a v roce

1916 se přihlásil do československých legií.

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2018

Bylo mu pouhých 26 let, když se účastnil

legendární bitvy u Zborova a bojů proti bolševikům na Transibiřské magistrále. Už tehdy

věděl, že se v boji nesmí nikdy vzdávat. Po

návratu do vlasti zůstal v armádě, kde jej čekala

strmá kariéra. V roce 1937 se stal Zemským

vojenským velitelem v Brně. Po okupaci v roce

1939 odmítl emigrovat a za pomocí sokolů

a vojáků po sobě zahladil stopy a přešel do

ilegality. Gestapo si pro Lužu přišlo do jeho

domu v Brně na Wurmově 4, kde již ho však

nezastihlo, a tak zatklo jeho ženu Miladu a syna

Radomíra. Sám Luža se dovedl na území Protektorátu úspěšně skrývat a bojovat s nepřítelem téměř po celou dobu války. Tímto způsobem dokonce přečkal i Heydrichiádu a celá

léta měnil svoje působiště i identitu. Pro případ

povstání se stal Luža dokonce vojenským velitelem Moravy. Ještě v létě roku 1944 vydal

rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutné klást

náležitý odpor: „Čest národa, a tedy i armády

žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně

už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor.

Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni

před vojenský soud.“

Teprve až přílišná agilnost českých, protektorátních četníků Lužu dostihla v Hřišti

u Přibyslavi, kde byl Luža jedním z četníků

2. 10. 1944 zastřelen. Luža byl jediným generálem Čs. armády, který zemřel se zbraní

v ruce. Lužovo tělo bylo poté zpopelněno

v brněnském krematoriu a jeho popel rozprášen neznámo kde. Michal Doležel ■

člen Rady MČ Brno-střed