Historie

ROK 1938: VELKÉ NADĚJE I ZNAČNÁ ZKLAMÁNÍ V dnešním historickém povídání se zaměříme na další osmičkové výročí našich zemí a posuneme se do roku 1938. Tento rok byl totiž ve znamení jak velkých nadějí, tak i značného zklamání. Léto roku 1938 bylo ve znamení X. všesokolského sletu. Ve dnech 3. až 6. července proběhly na Strahovském stadionu hlavní sletové dny, jejichž vrcholem se stala prostná cvičení mužů nazvaná Přísaha republice. Tato prostná od Františka Pecháčka pro třicet tisíc mužů byla symbolickým projevem odporu proti vzrůstajícímu nacismu a zároveň odhodláním bránit ohroženou republiku. Sletových dní se přirozeně účastnilo také několik tisíc sokolů z Brna a z tribuny Strahovského stadionu mu přihlížely význačné osobnosti nejen brněnského meziválečného života, jako Vladimír Groh nebo Jan Uher, ale přirozeně též čelní představitelé národního života v čele s prezidentem Benešem. Karel Čapek o sletovém cvičení žen napsal: „Něco tak hravého a líbezného nám dosud tělocvik neukázal. Bylo to chvílemi jako ohromné chvění květin, jako balet a vidina. Tahle ohromná cvičení už ani nepůsobila masou, ta byla odhmotněna. To už nebyly architektury vybudované z lidí. Byl to sen utkaný ze zástupů duší.“ Mezi hlavními hosty X. všesokolského sletu bychom na tribuně stadionu našli ještě jednu výraznou osobnost – generála Vojtěcha Borise Lužu, který ještě netušil, jaké fatální následky přinesou jemu a celému národu příští měsíce. Konec letních měsíců téhož roku znamenal i konec demokracie v  Československu. Nacistické Německo a Sudetoněmecká strana Konráda Henleina stále stupňovala svoje agresivní požadavky na postoupení československého pohraničí Německu, což vyvrcholilo ve všeobecně známou Mnichovskou dohodu. Bezprostředně po 30. září byli z českého a moravského pohraničí vyháněni čeští obyvatelé, antifašisté a židé. Utečenci nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů a železničních vagonů, a prchali do své zmenšené vlasti. Nutno však podotknout, že už v předchozím období se do vnitrozemí stahovali uprchlíci jak československé národnosti z příhraničních oblastí, tak i Rakušané, kteří po Anšlusu nebyli v Rakousku v bezpečí. Město Brno se stalo přirozeně centrem uprchlíků, kteří zde byli nuceni hledat svůj dočasný

azyl. Ocitla se zde tak i skupina převážně levicových umělců, spisovatelů, publicistů a politiků z Německa a Rakouska, jako například Otto Bauer, Julius Deutsch, Else RüthelSchaber, Ilse Kulczar a další. Migrační vlna po Mnichovské dohodě a obsazení Sudet však byla nejmasovější a postihla asi 180 tisíc obyvatel. V Brně byli českoslovenští uprchlíci provizorně ubytováni mimo jiné také v areálu sokolského Stadionu na Kounicově ulici. Vraťme se ale zpět ke konferenci v Mnichově. Zatímco se ve čtvrtek 29. září sešli v sídle mnichovské NSDAP představitelé čtyř států, za účelem údajného vyřešení vleklých sporů o území Sudet a odvrácení válečného konfliktu, svolává ještě téhož dne náčelník generálního štábu a hlavní velitel zmobilizované Československé armády generál Krejčí skupinu nejvyšších vojenských velitelů a žádá audienci u prezidenta republiky. Jejich snahou je vyvinout na prezidenta Beneše nátlak k vojenské obraně státu, a to i bez podpory Francie a Anglie. V odpoledních hodinách se skupina generálů skutečně dostává k prezidentovi. Celý rozhovor se nese ve velmi vzrušené a ponuré atmosféře. Nechybějí ani ostré výměny názorů, prosby, výstrahy a slzy v očích některých generálů. Beneš později shrnul jejich sdělení slovy: „Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, zmobilizovaná a na hranicích a v pevnostech rozložená armáda by nesnesla, abychom nyní jejich nátlaku povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně přinuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jíti. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit; armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje.“ Mezi těmi, kdo s kapitulací zásadně nesouhlasil a na Beneše vyvíjel nejdůraznější nátlak, byl Zemský vojenský velitel v Brně generál Vojtěch Boris Luža. Po neúspěšném jednání u prezidenta vydal Luža prohlášení, ve kterém ústup bez boje tvrdě kritizoval, a dokonce chystal vojenský převrat. Luža byl od svého mládí velmi prudké a přímé povahy. Od dětství byl členem Sokola a v roce 1912 dokonce vyhrál sletové závody v Praze. Po narukování do první světové války byl záhy zajat a v roce 1916 se přihlásil do československých legií.

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2018

Bylo mu pouhých 26 let, když se účastnil legendární bitvy u Zborova a bojů proti bolševikům na Transibiřské magistrále. Už tehdy věděl, že se v boji nesmí nikdy vzdávat. Po návratu do vlasti zůstal v armádě, kde jej čekala strmá kariéra. V roce 1937 se stal Zemským vojenským velitelem v Brně. Po okupaci v roce 1939 odmítl emigrovat a za pomocí sokolů a vojáků po sobě zahladil stopy a přešel do ilegality. Gestapo si pro Lužu přišlo do jeho domu v Brně na Wurmově 4, kde již ho však nezastihlo, a tak zatklo jeho ženu Miladu a syna Radomíra. Sám Luža se dovedl na území Protektorátu úspěšně skrývat a bojovat s nepřítelem téměř po celou dobu války. Tímto způsobem dokonce přečkal i Heydrichiádu a celá léta měnil svoje působiště i identitu. Pro případ povstání se stal Luža dokonce vojenským velitelem Moravy. Ještě v létě roku 1944 vydal rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutné klást náležitý odpor: „Čest národa, a tedy i armády žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor. Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni před vojenský soud.“ Teprve až přílišná agilnost českých, protektorátních četníků Lužu dostihla v Hřišti u Přibyslavi, kde byl Luža jedním z četníků 2. 10. 1944 zastřelen. Luža byl jediným generálem Čs. armády, který zemřel se zbraní v ruce. Lužovo tělo bylo poté zpopelněno v brněnském krematoriu a jeho popel rozprášen neznámo kde. Michal Doležel ■ člen Rady MČ Brno-střed