Historie
ROK 1938: VELKÉ NADĚJE
I ZNAČNÁ ZKLAMÁNÍ
V dnešním historickém povídání se zaměříme na další osmičkové výročí našich zemí
a posuneme se do roku 1938. Tento rok byl
totiž ve znamení jak velkých nadějí, tak
i značného zklamání.
Léto roku 1938 bylo ve znamení X. všesokolského sletu. Ve dnech 3. až 6. července
proběhly na Strahovském stadionu hlavní sletové dny, jejichž vrcholem se stala prostná
cvičení mužů nazvaná Přísaha republice. Tato
prostná od Františka Pecháčka pro třicet tisíc
mužů byla symbolickým projevem odporu
proti vzrůstajícímu nacismu a zároveň odhodláním bránit ohroženou republiku. Sletových
dní se přirozeně účastnilo také několik tisíc
sokolů z Brna a z tribuny Strahovského stadionu mu přihlížely význačné osobnosti nejen
brněnského meziválečného života, jako Vladimír Groh nebo Jan Uher, ale přirozeně též
čelní představitelé národního života v čele
s prezidentem Benešem. Karel Čapek o sletovém cvičení žen napsal: „Něco tak hravého
a líbezného nám dosud tělocvik neukázal.
Bylo to chvílemi jako ohromné chvění květin,
jako balet a vidina. Tahle ohromná cvičení
už ani nepůsobila masou, ta byla odhmotněna. To už nebyly architektury vybudované
z lidí. Byl to sen utkaný ze zástupů duší.“
Mezi hlavními hosty X. všesokolského sletu
bychom na tribuně stadionu našli ještě jednu
výraznou osobnost – generála Vojtěcha Borise
Lužu, který ještě netušil, jaké fatální následky
přinesou jemu a celému národu příští měsíce.
Konec letních měsíců téhož roku znamenal
i konec demokracie v Československu.
Nacistické Německo a Sudetoněmecká strana Konráda Henleina stále stupňovala svoje
agresivní požadavky na postoupení československého pohraničí Německu, což vyvrcholilo ve všeobecně známou Mnichovskou dohodu. Bezprostředně po 30. září byli
z českého a moravského pohraničí vyháněni
čeští obyvatelé, antifašisté a židé. Utečenci
nakládali svůj majetek na vozy, do automobilů
a železničních vagonů, a prchali do své zmenšené vlasti. Nutno však podotknout, že už
v předchozím období se do vnitrozemí stahovali uprchlíci jak československé národnosti z příhraničních oblastí, tak i Rakušané,
kteří po Anšlusu nebyli v Rakousku v bezpečí.
Město Brno se stalo přirozeně centrem uprchlíků, kteří zde byli nuceni hledat svůj dočasný
azyl. Ocitla se zde tak i skupina převážně
levicových umělců, spisovatelů, publicistů
a politiků z Německa a Rakouska, jako například Otto Bauer, Julius Deutsch, Else RüthelSchaber, Ilse Kulczar a další. Migrační vlna
po Mnichovské dohodě a obsazení Sudet
však byla nejmasovější a postihla asi 180 tisíc
obyvatel. V Brně byli českoslovenští uprchlíci
provizorně ubytováni mimo jiné také v areálu
sokolského Stadionu na Kounicově ulici.
Vraťme se ale zpět ke konferenci v Mnichově. Zatímco se ve čtvrtek 29. září sešli
v sídle mnichovské NSDAP představitelé čtyř
států, za účelem údajného vyřešení vleklých
sporů o území Sudet a odvrácení válečného
konfliktu, svolává ještě téhož dne náčelník
generálního štábu a hlavní velitel zmobilizované Československé armády generál Krejčí
skupinu nejvyšších vojenských velitelů a žádá
audienci u prezidenta republiky. Jejich snahou je vyvinout na prezidenta Beneše nátlak
k vojenské obraně státu, a to i bez podpory
Francie a Anglie. V odpoledních hodinách
se skupina generálů skutečně dostává k prezidentovi. Celý rozhovor se nese ve velmi
vzrušené a ponuré atmosféře. Nechybějí ani
ostré výměny názorů, prosby, výstrahy a slzy
v očích některých generálů. Beneš později
shrnul jejich sdělení slovy: „Ať velmoci usnesou a dohodnou cokoli, zmobilizovaná a na
hranicích a v pevnostech rozložená armáda
by nesnesla, abychom nyní jejich nátlaku
povolili a učinili nějaké územní koncese Hitlerovi. Musíme do války, ať jsou důsledky
jakékoliv. Západní velmoci budou ostatně
přinuceny nás následovat. Národ je naprosto
jednotný, armáda je pevná a chce do toho
jíti. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme
povolit; armáda má svou povinnost bránit
území republiky, chce jít a půjde do boje.“
Mezi těmi, kdo s kapitulací zásadně nesouhlasil a na Beneše vyvíjel nejdůraznější nátlak,
byl Zemský vojenský velitel v Brně generál
Vojtěch Boris Luža. Po neúspěšném jednání
u prezidenta vydal Luža prohlášení, ve kterém
ústup bez boje tvrdě kritizoval, a dokonce
chystal vojenský převrat. Luža byl od svého
mládí velmi prudké a přímé povahy. Od dětství
byl členem Sokola a v roce 1912 dokonce
vyhrál sletové závody v Praze. Po narukování
do první světové války byl záhy zajat a v roce
1916 se přihlásil do československých legií.
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | září 2018
Bylo mu pouhých 26 let, když se účastnil
legendární bitvy u Zborova a bojů proti bolševikům na Transibiřské magistrále. Už tehdy
věděl, že se v boji nesmí nikdy vzdávat. Po
návratu do vlasti zůstal v armádě, kde jej čekala
strmá kariéra. V roce 1937 se stal Zemským
vojenským velitelem v Brně. Po okupaci v roce
1939 odmítl emigrovat a za pomocí sokolů
a vojáků po sobě zahladil stopy a přešel do
ilegality. Gestapo si pro Lužu přišlo do jeho
domu v Brně na Wurmově 4, kde již ho však
nezastihlo, a tak zatklo jeho ženu Miladu a syna
Radomíra. Sám Luža se dovedl na území Protektorátu úspěšně skrývat a bojovat s nepřítelem téměř po celou dobu války. Tímto způsobem dokonce přečkal i Heydrichiádu a celá
léta měnil svoje působiště i identitu. Pro případ
povstání se stal Luža dokonce vojenským velitelem Moravy. Ještě v létě roku 1944 vydal
rozkaz, že je při zatýkání gestapem nutné klást
náležitý odpor: „Čest národa, a tedy i armády
žádá, aby se každý jeho příslušník a tím méně
už aktivní důstojník nebo voják nedal gestapem zatknout, aniž by projevil náležitý odpor.
Všichni, kteří se nechali a ještě nechají podobným způsobem zatknout, budou postaveni
před vojenský soud.“
Teprve až přílišná agilnost českých, protektorátních četníků Lužu dostihla v Hřišti
u Přibyslavi, kde byl Luža jedním z četníků
2. 10. 1944 zastřelen. Luža byl jediným generálem Čs. armády, který zemřel se zbraní
v ruce. Lužovo tělo bylo poté zpopelněno
v brněnském krematoriu a jeho popel rozprášen neznámo kde. Michal Doležel ■
člen Rady MČ Brno-střed