Historie
PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:
VLADIMÍR STEHLÍK
Vladimír Stehlík patřil do party brněnských
mladíků, kteří v padesátých letech chtěli
bojovat proti komunistickému režimu. Sháněli zbraně, vyráběli radiopřijímače a chystali se podpálit rušičku zahraničního vysílání. Jak jinak to mohlo dopadnout, než
odsouzením na roky dřiny v uranových
dolech.
Vladimír Stehlík se narodil 23. března
1934 do dobře situované brněnské rodiny,
a kdyby nezačala válka, čekal by ho patrně
pěkný život. Jeho matka pocházela z bohaté statkářské rodiny z Dukovan, takže na
léto jezdíval právě tam. Tatínek byl synem
známého brněnského docenta Aloise Stehlíka, který pracoval s Karlem Absolonem na
výzkumu Moravského krasu. Žili v krásné
vile, jezdili na lodičkách po Vranovské přehradě a tatínek často nosíval malému Vladimírovi jeho oblíbené žvýkací gumové
bonbony. Radostné dětství však skončilo
v den, kdy Vladimír se sestrou Jiřinou z jejich
domu s údivem sledoval, jak ulicí projíždějí
motorky a auta s německými vojáky. V týž
den byl jeho otec, který pracoval na ředitelství pošt, zatčen – právě ve chvíli, kdy
pálil dokumenty, které by v rukách Němců
mohly řadě lidí způsobit problémy. Samotnému Vladimíru Stehlíkovi pak hrozila převýchova do říše: „Gestapo mi měřilo hlavu
a řeklo, že jsem vhodný typ k poněmčení.
Byl jsem blonďák s modrýma očima. Uměl
jsem trochu německy a byl jsem dobrý
v tělocviku. Sestra byla tmavá a v tělocviku
šikovná nebyla. Studovat nemohla, na gymnázium šla až po válce,“ vzpomínal Vladimír
Stehlík. Tatínek válku ve vězení přežil a vrátil
se domů. Rodinu však brzy čekaly další
problémy. Začala kolektivizace a komunisté
se zaměřili na statkáře z Dukovan.
„Strýc byl nakonec donucen vstoupit do
JZD. Tetka se z toho pomátla.“ Ve Vladimíru
Stehlíkovi sílilo znechucení z toho, jak komunisté upevňovali svou moc.
V roce 1953 se v Brně seznámil s Ladislavem Heránem. „On byl protikomunisticky
naladěný, ale nevěděl jsem, že už je sledován Státní bezpečností. Takže jsme ukuli
plány, že vytvoříme protistátní skupinu.
Několikrát jsme se sešli. Chtěli jsme si opatřit zbraně. Tvrdil, že na chatě jeho známého
jsou malorážky.“ Do chaty se vloupali, ale
žádné zbraně nenašli. Ukradli nářadí, rádio
a další věci. Krátce poté byl spolu s Ladislavem Heránem zatčen. „Chovali se ke
mně špatně. Když jsem něco řekl a nebyla
to pravda, další den mě posadili na židli
a mlátili mě. Stáli za mnou, a když jsem něco
řekl, dostal jsem velkou facku, prostě ránu
do hlavy. Celé noci jsem byl u výslechů.
Když jsem podepisoval zápisy z výslechů,
zjistil jsem, že to byla samá hrubka. On byl
u estébáků samý holič, kadeřník. Říkali, že
když jsem studoval, mám si to sám opravit.
Tak jsem opravoval svoje výpovědi. V každé větě byly tři chyby. Nevzdělaní lidé to
byli, datlovali jedním prstem.“
Nakonec byl odsouzen ke třem rokům
vězení, ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Vězení si odpracoval v uranových dolech. Mimo jiné bylo jeho úkolem
vyvážet na povrch uran vytěžený z Dolu
Barbora. Nasbíral asi deset kilogramů kvalitního materiálu a postupně jej tajně po
nocích házel přes ostnatý drát pod keř za
areálem tábora. „Šachty byly hlídané, na
strážní věži stál voják s kulometem. Kdyby
zjistil, že tam něco vyhazuju, mohl mě
zastřelit. Házel jsem to přes trojitý plot, vždy
k jednomu keři.“ Později se mu podařilo na
místo vrátit a našel tam asi pět kilogramů
uranu, který přes plot vyházel. Odvezl ho
do Brna a plánoval, že mu prodej vynese
peníze na další odbojovou činnost.
Po propuštění sestrojoval doma radiopřijímače, pro sebe i pro své známé. Netušil
však, že se na některé z nich zaměřila Státní
bezpečnost a oni na něj začali donášet.
Později zjistil, že jeden z nich zapříčinil jeho
druhé zatčení. „Bylo to při událostech
v Maďarsku, v roce 1956. Herán se dostavil
na StB a udal nás. Protože měl nějaký průšvih a někdo mu poradil, že když nás shodí,
tak se vyviní. Celou dobu měl estébáky za
krkem a k tomu špatný posudek. Když nás
udal, tak si kádrový profil vylepšil,“ vyprávěl
Vladimír Stehlík. V té době se už na něj
našlo hodně věcí, které Státní bezpečnost
zajímaly. Z vězení měl kontakty na lidi, kteří
byli západními agenty. Když se dozvěděl,
že v roce 1956 se obyvatelé Maďarska
vzbouřili proti komunistické vládě, povzbudilo ho to ve víře, že podobný převrat bude
možné vyvolat i v Československu. „Chtěl
jsem bojovat proti komunismu se zbraní
v ruce. Stal jsem se vedoucím skupiny. Chtěli jsme přispět, když už se to v jiných zemích
hýbalo. Pak v Maďarsku došlo ke krveprolití
po zásahu sovětských vojsk a to mě jen
utvrdilo v tom, že je třeba něco dělat i u nás,
být připraven. To znamená být mobilní a mít
peníze.“ S kamarády ukradli auto a ukryli
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2019
ho. Ukradli také motocykl. Schovali ho na
chatě právě toho kolegy, který pak vše
vypověděl Státní bezpečnosti. Další z kolegů si opatřil pistoli. V plánu měli vyřadit
z provozu brněnskou rušičku Svobodné
Evropy. „Plánovali jsme, že na ni nalijeme
benzin, zapálíme ji a utečeme. Věděli jsme,
že nikoho nezraníme, protože obsluhující
posádka měla šanci dostat se ven. Ale než
by dojeli hasiči, plameny by vše dostaly
a bylo by po rušičce.“ Domnívali se, že když
rušička bude mimo provoz, Svobodná Evropa bude moci obyvatele Brna informovat
pravdivě o dění v Maďarsku a vyzve je
k podpoře protikomunistického povstání.
Měli naplánováno, že požár založí v sobotu,
ale už v úterý si pro něj přišla Státní bezpečnost. Zatkla ho časně ráno v bytě u jeho
přítelkyně. Byl znovu odsouzen, tentokrát
k pěti rokům v uranovém dole Rovnost.
„Byly to galeje, ale přežil jsem to a jsem
tady. Ti, kteří mi ublížili, jsou už po smrti. Až
by se chtělo říct, že ti, kteří zradili, byli
potrestáni. Oba, kteří na mě vypovídali,
zemřeli brzy. Jeden v padesáti letech. Druhý
později, ale bez nohou, na cukrovku,
v obrovských bolestech. To byl Herán, který
vlastně zapříčinil mé první i druhé zatčení.
Kamarád po roce 1989 říkal, že bychom za
ním měli zajít a o všem si promluvit. Já odmítal. Setkat se s ním bylo pod mou úroveň.
Nakonec jsem se tam vypravil. Paní, která
pracovala ve vedlejším domě na zahradě,
mi řekla, v jakých bolestech zemřel. Člověk
nemá dělat jiným zlo. Zlo se vrací,“ říká dnes
Vladimír Stehlík, který se po roce 1989 aktivně účastnil i veřejného a politického života.
Víte o lidech, jejichž příběhy by neměly být zapomenuty? Napište nám prosím
na david.butula@postbellum.cz. Rozhovor
s Vladimírem Stehlíkem pro Paměť národa
uskutečnil Vladimír Zemánek. Více informací naleznete na www.pametnaroda.cz
Michal Doležel
■