Historie

PŘÍBĚHY PAMĚTNÍKŮ:

VLADIMÍR STEHLÍK

Vladimír Stehlík patřil do party brněnských

mladíků, kteří v padesátých letech chtěli

bojovat proti komunistickému režimu. Sháněli zbraně, vyráběli radiopřijímače a chystali se podpálit rušičku zahraničního vysílání. Jak jinak to mohlo dopadnout, než

odsouzením na roky dřiny v uranových

dolech.

Vladimír Stehlík se narodil 23. března

1934 do dobře situované brněnské rodiny,

a kdyby nezačala válka, čekal by ho patrně

pěkný život. Jeho matka pocházela z bohaté statkářské rodiny z Dukovan, takže na

léto jezdíval právě tam. Tatínek byl synem

známého brněnského docenta Aloise Stehlíka, který pracoval s Karlem Absolonem na

výzkumu Moravského krasu. Žili v krásné

vile, jezdili na lodičkách po Vranovské přehradě a tatínek často nosíval malému Vladimírovi jeho oblíbené žvýkací gumové

bonbony. Radostné dětství však skončilo

v den, kdy Vladimír se sestrou Jiřinou z jejich

domu s údivem sledoval, jak ulicí projíždějí

motorky a auta s německými vojáky. V týž

den byl jeho otec, který pracoval na ředitelství pošt, zatčen – právě ve chvíli, kdy

pálil dokumenty, které by v rukách Němců

mohly řadě lidí způsobit problémy. Samotnému Vladimíru Stehlíkovi pak hrozila převýchova do říše: „Gestapo mi měřilo hlavu

a řeklo, že jsem vhodný typ k poněmčení.

Byl jsem blonďák s modrýma očima. Uměl

jsem trochu německy a byl jsem dobrý

v tělocviku. Sestra byla tmavá a v tělocviku

šikovná nebyla. Studovat nemohla, na gymnázium šla až po válce,“ vzpomínal Vladimír

Stehlík. Tatínek válku ve vězení přežil a vrátil

se domů. Rodinu však brzy čekaly další

problémy. Začala kolektivizace a komunisté

se zaměřili na statkáře z Dukovan.

„Strýc byl nakonec donucen vstoupit do

JZD. Tetka se z toho pomátla.“ Ve Vladimíru

Stehlíkovi sílilo znechucení z toho, jak komunisté upevňovali svou moc.

V roce 1953 se v Brně seznámil s Ladislavem Heránem. „On byl protikomunisticky

naladěný, ale nevěděl jsem, že už je sledován Státní bezpečností. Takže jsme ukuli

plány, že vytvoříme protistátní skupinu.

Několikrát jsme se sešli. Chtěli jsme si opatřit zbraně. Tvrdil, že na chatě jeho známého

jsou malorážky.“ Do chaty se vloupali, ale

žádné zbraně nenašli. Ukradli nářadí, rádio

a další věci. Krátce poté byl spolu s Ladislavem Heránem zatčen. „Chovali se ke

mně špatně. Když jsem něco řekl a nebyla

to pravda, další den mě posadili na židli

a mlátili mě. Stáli za mnou, a když jsem něco

řekl, dostal jsem velkou facku, prostě ránu

do hlavy. Celé noci jsem byl u výslechů.

Když jsem podepisoval zápisy z výslechů,

zjistil jsem, že to byla samá hrubka. On byl

u estébáků samý holič, kadeřník. Říkali, že

když jsem studoval, mám si to sám opravit.

Tak jsem opravoval svoje výpovědi. V každé větě byly tři chyby. Nevzdělaní lidé to

byli, datlovali jedním prstem.“

Nakonec byl odsouzen ke třem rokům

vězení, ztrátě občanských práv a propadnutí majetku. Vězení si odpracoval v uranových dolech. Mimo jiné bylo jeho úkolem

vyvážet na povrch uran vytěžený z Dolu

Barbora. Nasbíral asi deset kilogramů kvalitního materiálu a postupně jej tajně po

nocích házel přes ostnatý drát pod keř za

areálem tábora. „Šachty byly hlídané, na

strážní věži stál voják s kulometem. Kdyby

zjistil, že tam něco vyhazuju, mohl mě

zastřelit. Házel jsem to přes trojitý plot, vždy

k jednomu keři.“ Později se mu podařilo na

místo vrátit a našel tam asi pět kilogramů

uranu, který přes plot vyházel. Odvezl ho

do Brna a plánoval, že mu prodej vynese

peníze na další odbojovou činnost.

Po propuštění sestrojoval doma radiopřijímače, pro sebe i pro své známé. Netušil

však, že se na některé z nich zaměřila Státní

bezpečnost a oni na něj začali donášet.

Později zjistil, že jeden z nich zapříčinil jeho

druhé zatčení. „Bylo to při událostech

v Maďarsku, v roce 1956. Herán se dostavil

na StB a udal nás. Protože měl nějaký průšvih a někdo mu poradil, že když nás shodí,

tak se vyviní. Celou dobu měl estébáky za

krkem a k tomu špatný posudek. Když nás

udal, tak si kádrový profil vylepšil,“ vyprávěl

Vladimír Stehlík. V té době se už na něj

našlo hodně věcí, které Státní bezpečnost

zajímaly. Z vězení měl kontakty na lidi, kteří

byli západními agenty. Když se dozvěděl,

že v roce 1956 se obyvatelé Maďarska

vzbouřili proti komunistické vládě, povzbudilo ho to ve víře, že podobný převrat bude

možné vyvolat i v Československu. „Chtěl

jsem bojovat proti komunismu se zbraní

v ruce. Stal jsem se vedoucím skupiny. Chtěli jsme přispět, když už se to v jiných zemích

hýbalo. Pak v Maďarsku došlo ke krveprolití

po zásahu sovětských vojsk a to mě jen

utvrdilo v tom, že je třeba něco dělat i u nás,

být připraven. To znamená být mobilní a mít

peníze.“ S kamarády ukradli auto a ukryli

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | červen 2019

ho. Ukradli také motocykl. Schovali ho na

chatě právě toho kolegy, který pak vše

vypověděl Státní bezpečnosti. Další z kolegů si opatřil pistoli. V plánu měli vyřadit

z provozu brněnskou rušičku Svobodné

Evropy. „Plánovali jsme, že na ni nalijeme

benzin, zapálíme ji a utečeme. Věděli jsme,

že nikoho nezraníme, protože obsluhující

posádka měla šanci dostat se ven. Ale než

by dojeli hasiči, plameny by vše dostaly

a bylo by po rušičce.“ Domnívali se, že když

rušička bude mimo provoz, Svobodná Evropa bude moci obyvatele Brna informovat

pravdivě o dění v Maďarsku a vyzve je

k podpoře protikomunistického povstání.

Měli naplánováno, že požár založí v sobotu,

ale už v úterý si pro něj přišla Státní bezpečnost. Zatkla ho časně ráno v bytě u jeho

přítelkyně. Byl znovu odsouzen, tentokrát

k pěti rokům v uranovém dole Rovnost.

„Byly to galeje, ale přežil jsem to a jsem

tady. Ti, kteří mi ublížili, jsou už po smrti. Až

by se chtělo říct, že ti, kteří zradili, byli

potrestáni. Oba, kteří na mě vypovídali,

zemřeli brzy. Jeden v padesáti letech. Druhý

později, ale bez nohou, na cukrovku,

v obrovských bolestech. To byl Herán, který

vlastně zapříčinil mé první i druhé zatčení.

Kamarád po roce 1989 říkal, že bychom za

ním měli zajít a o všem si promluvit. Já odmítal. Setkat se s ním bylo pod mou úroveň.

Nakonec jsem se tam vypravil. Paní, která

pracovala ve vedlejším domě na zahradě,

mi řekla, v jakých bolestech zemřel. Člověk

nemá dělat jiným zlo. Zlo se vrací,“ říká dnes

Vladimír Stehlík, který se po roce 1989 aktivně účastnil i veřejného a politického života.

Víte o lidech, jejichž příběhy by neměly být zapomenuty? Napište nám prosím

na david.butula@postbellum.cz. Rozhovor

s Vladimírem Stehlíkem pro Paměť národa

uskutečnil Vladimír Zemánek. Více informací naleznete na www.pametnaroda.cz

Michal Doležel

■