Historie

LISTOPADOVÝ VÝLET DO HISTORIE

Tentokrát jsme se vydali na pozvání obyvatel z Celní 5 na prohlídku jejich domu,

který slavil sté výročí, a procházku jsme

pak rozšířili po blízkém okolí.

Shodou okolností jsme na trase potkali další jubilanty. Základní škola na Horní oslavila

padesátku a Základní umělecká škola Františka Jílka, která sídlí v místě bývalé ochranovny mládeže na Vídeňské ulici, letos

oslavuje sedmdesát let svého působení.

Obytný soubor, Renneská třída

21–31, 44–50

Po stavebně neúspěšné dvouletce

na počátku padesátých let pokračovala

v Brně výstavba nových bytových domů již

v duchu diktátu socialistického realismu. První

komplexy byly budovány v závislosti na stávající městské infrastruktuře a občanské

vybavenosti, jako tomu bylo i v případě sídliště na Renneské třídě, které svým urbanistickým řešením i hmotou stavby citlivě

navázalo na meziválečnou zástavbu malobytových domů od Bedřicha Rozehnala.

V urbanismu byl již patrný odklon od funkcionalistického řazení do řádků. Architekti

Josef Luc, Josef Karel Říha, Vítězslav Unzeitig

a Jaroslav Prokop koncipovali domy na

východní nezastavěné části ulic Renneská

a Vsetínská v klasicizujícím stylu do blokové

zástavby se společným dvorem. Jednalo se

převážně o pětipodlažní stavby, opatřené valbovou střechou se střídmě pojatou výzdobou

fasády nárožní a soklovou bosáží, korunní

římsou a domovním znamením. Socialistický

realismus přijali českoslovenští architekti

v padesátých letech svým vlastním osobitým

způsobem, který vykazoval dekorativní jednoduchost a hravou barevnost oproti monu-

mentalitě obytných celků budovaných ve

městech s rozvinutým těžkým průmyslem,

kde se těsně po válce soustředila téměř veškerá stavební činnost.

V devadesátých letech byla provedena

revitalizace celého sídliště, při které byly

do bytových domů vestavěny půdní byty.

V rámci takzvaného zlidštění sídlišť byly

fasády domů opatřeny výraznými odstíny

rozličných barev, které původnímu komplexu ubírají na jeho celkové jednotě a individualitě.

Ochranovna mládeže

křesťansko-sociálního spolku

českých žen a dívek Zdislava,

Vídeňská 52

Novostavba azylového domu – útulku pro

sirotky s penzionátem, který provozoval křesťansko-sociální spolek českých žen a dívek

Zdislava, vyrostla v letech 1911 až 1912 na místě

starší budovy zbořené v roce 1910. Stavbu

zahájil mladý brněnský stavitel Leopold Jungmann počátkem léta roku 1911, na Velikonoce

následujícího roku byla ochranovna hotova,

vysvěcena a připravena sloužit asi 80 dětem.

V suterénu byly soustředěny hospodářské,

většinou kuchyňské provozy, v přízemí

s dominující schodišťovou halou s trojramenným schodištěm byla umístěna domácí kaple,

školka a dětská ložnice, v patře pak další

školka s místnostmi pro sestry dominikánky.

Později přibyl ještě sál s divadelním jevištěm.

Přední trakt zaujala obecná a dívčí měšťanská

škola a sirotčinec byl přemístěn do dvorního

křídla.

Symetrická jednopatrová budova klasicizujícího palácového rozvrhu má modernistické průčelí dynamizované kosodélnými

12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | listopad 2023

obrazci, jejichž kubizující tvary ovšem stavitel

pojal pouze plošně. Přízemí je členěno vodorovnými linkami. Průčelí ukončuje kovová

předsazená korunní římsa se čtvercovými

vpadlinami a ve střední části atiková nadstavba s půdními okny.

V objektu působí Základní umělecká škola

Františka Jílka, která v letošním roce slaví

sedmdesát let svého působení.

Základní škola Horní 16

Občanskou vybavenost na sídlišti Staré

Brno-jih, budovaném v letech 1960 až 1968

podle projektu architektonického týmu Stavoprojektu, doplnila v roce 1970 na rohu ulic

Horní a Strž budova základní školy. Její návrh

vypracoval v roce 1968 architekt Jaroslav

Ledvina.

Železobetonová monolitická stavba

na půdorysu nepravidelného kříže vybíhala

jednotlivými rameny směrem k přilehlým ulicím. Zvolená dispozice umožnila oddělení

žáků prvního a druhého stupně.

Do vstupní dvoupodlažní části řešené

dispozičně jako trojktrakt byly situovány centrální šatny, učebny pro speciální výuku a dílny.

Díky skeletové nosné konstrukci bylo možné

ustoupit s hmotou prvního nadzemního podlaží a vytvořit tak velkorysý krytý nástup, který

je v kontrastu s masivním betonovým podstavcem kovové plastiky od Konráda Babraje

u přístupového schodiště. V příčné trojpodlažní části objektu, opět trojtraktové, byly

situovány jednotlivé učebny vyššího stupně

orientované na východní a západní stranu,

tělocvična a v suterénu bazén. Střed dispozice tvoří komunikační prostor spojující jednotlivá podlaží a zadní úsek hlavní podélné

části objektu s učebnami pro první stupeň.