Historie
LISTOPADOVÝ VÝLET DO HISTORIE
Tentokrát jsme se vydali na pozvání obyvatel z Celní 5 na prohlídku jejich domu,
který slavil sté výročí, a procházku jsme
pak rozšířili po blízkém okolí.
Shodou okolností jsme na trase potkali další jubilanty. Základní škola na Horní oslavila
padesátku a Základní umělecká škola Františka Jílka, která sídlí v místě bývalé ochranovny mládeže na Vídeňské ulici, letos
oslavuje sedmdesát let svého působení.
Obytný soubor, Renneská třída
21–31, 44–50
Po stavebně neúspěšné dvouletce
na počátku padesátých let pokračovala
v Brně výstavba nových bytových domů již
v duchu diktátu socialistického realismu. První
komplexy byly budovány v závislosti na stávající městské infrastruktuře a občanské
vybavenosti, jako tomu bylo i v případě sídliště na Renneské třídě, které svým urbanistickým řešením i hmotou stavby citlivě
navázalo na meziválečnou zástavbu malobytových domů od Bedřicha Rozehnala.
V urbanismu byl již patrný odklon od funkcionalistického řazení do řádků. Architekti
Josef Luc, Josef Karel Říha, Vítězslav Unzeitig
a Jaroslav Prokop koncipovali domy na
východní nezastavěné části ulic Renneská
a Vsetínská v klasicizujícím stylu do blokové
zástavby se společným dvorem. Jednalo se
převážně o pětipodlažní stavby, opatřené valbovou střechou se střídmě pojatou výzdobou
fasády nárožní a soklovou bosáží, korunní
římsou a domovním znamením. Socialistický
realismus přijali českoslovenští architekti
v padesátých letech svým vlastním osobitým
způsobem, který vykazoval dekorativní jednoduchost a hravou barevnost oproti monu-
mentalitě obytných celků budovaných ve
městech s rozvinutým těžkým průmyslem,
kde se těsně po válce soustředila téměř veškerá stavební činnost.
V devadesátých letech byla provedena
revitalizace celého sídliště, při které byly
do bytových domů vestavěny půdní byty.
V rámci takzvaného zlidštění sídlišť byly
fasády domů opatřeny výraznými odstíny
rozličných barev, které původnímu komplexu ubírají na jeho celkové jednotě a individualitě.
Ochranovna mládeže
křesťansko-sociálního spolku
českých žen a dívek Zdislava,
Vídeňská 52
Novostavba azylového domu – útulku pro
sirotky s penzionátem, který provozoval křesťansko-sociální spolek českých žen a dívek
Zdislava, vyrostla v letech 1911 až 1912 na místě
starší budovy zbořené v roce 1910. Stavbu
zahájil mladý brněnský stavitel Leopold Jungmann počátkem léta roku 1911, na Velikonoce
následujícího roku byla ochranovna hotova,
vysvěcena a připravena sloužit asi 80 dětem.
V suterénu byly soustředěny hospodářské,
většinou kuchyňské provozy, v přízemí
s dominující schodišťovou halou s trojramenným schodištěm byla umístěna domácí kaple,
školka a dětská ložnice, v patře pak další
školka s místnostmi pro sestry dominikánky.
Později přibyl ještě sál s divadelním jevištěm.
Přední trakt zaujala obecná a dívčí měšťanská
škola a sirotčinec byl přemístěn do dvorního
křídla.
Symetrická jednopatrová budova klasicizujícího palácového rozvrhu má modernistické průčelí dynamizované kosodélnými
12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | listopad 2023
obrazci, jejichž kubizující tvary ovšem stavitel
pojal pouze plošně. Přízemí je členěno vodorovnými linkami. Průčelí ukončuje kovová
předsazená korunní římsa se čtvercovými
vpadlinami a ve střední části atiková nadstavba s půdními okny.
V objektu působí Základní umělecká škola
Františka Jílka, která v letošním roce slaví
sedmdesát let svého působení.
Základní škola Horní 16
Občanskou vybavenost na sídlišti Staré
Brno-jih, budovaném v letech 1960 až 1968
podle projektu architektonického týmu Stavoprojektu, doplnila v roce 1970 na rohu ulic
Horní a Strž budova základní školy. Její návrh
vypracoval v roce 1968 architekt Jaroslav
Ledvina.
Železobetonová monolitická stavba
na půdorysu nepravidelného kříže vybíhala
jednotlivými rameny směrem k přilehlým ulicím. Zvolená dispozice umožnila oddělení
žáků prvního a druhého stupně.
Do vstupní dvoupodlažní části řešené
dispozičně jako trojktrakt byly situovány centrální šatny, učebny pro speciální výuku a dílny.
Díky skeletové nosné konstrukci bylo možné
ustoupit s hmotou prvního nadzemního podlaží a vytvořit tak velkorysý krytý nástup, který
je v kontrastu s masivním betonovým podstavcem kovové plastiky od Konráda Babraje
u přístupového schodiště. V příčné trojpodlažní části objektu, opět trojtraktové, byly
situovány jednotlivé učebny vyššího stupně
orientované na východní a západní stranu,
tělocvična a v suterénu bazén. Střed dispozice tvoří komunikační prostor spojující jednotlivá podlaží a zadní úsek hlavní podélné
části objektu s učebnami pro první stupeň.