Historie
HISTORICKÉ GLOSY: OLDŘICH NOVÝ
Oldřich Nový v době brněnského působení
Jestliže jsme se až dosud věnovali ponejvíc
budovám, protože nejen lidé, ale i divadla
musí mít střechu nad hlavou, obraťme se
nyní k těm, kteří divadlo „dělali“. S výčitkami budeme procházet jejich řadami, protože připomenout můžeme jen některé.
Stalo se kdysi, že ani ředitel Šeda, ani dramaturg doktor Osolsobě pro jiné povinnosti
nemohli Oldřicha Nového v hotelu Grand,
kde obvykle pobýval, uvítat. Poslali mě. Hrál
a režíroval totiž v Redutě hudební komedii
Julia Kalaše a Františka Kožíka Komediant
s premiérou 31. října 1969. V doprovodu divadelního fotografa pana Sedláčka jsme už za
šera vstoupili do vestibulu hotelu, Mistra jsme
neviděli – když vtom odněkud zazněla známá
píseň „Za úsměv jediný, má krásná paní, za
pouhý ruky stisk bělostných dlaní, širým chci
světem jít, přes hory, klestí, a pro vás vymodlit
též trochu štěstí…“. Všichni ztichli, poslouchali,
byl to on. Dozpíval. Dlouhý potlesk. Kterýsi
večer, nevím už kdy, měl smutný hlas. „Volám
vás naposledy. Nikoho už nepřijímám, telefon
nezvedám.“ Pochopila jsem až po mnoha
letech, že v hlavním městě ztratili paměť, tu,
o které psal Luis Buñuel, že je nám vším. Suď
Bůh, podle čeho se tam známkuje a určuje
umělecká velikost a péče o ty, kteří zůstali
sami.
Oldřicha Nového angažoval do brněnského divadla z Ostravy ředitel Václav Štech
v roce 1918. Nastoupil o rok později. Město
neznal. Vystoupil z vlaku na brněnském hlavním nádraží a ptal se, kudy do Národního
divadla. Tak se ocitl před honosnou pseudorenesanční budovou divadla Na hradbách.
Vstoupil. Všude (ještě) samá němčina. Poslali
ho na ulici Veveří. Stál naproti nízkému,
nevzhlednému stavení, které mělo reprezentovat české národní divadlo, a podle jeho
slov měl oči plné slz. Působil tu šestnáct let
jako herec, režisér, šéfrežisér.
Cesty, kudy vedl hudební divadlo, nebyly
vyšlapané. Cestoval po Evropě, zejména ho
zaujala Francie. Účelem nebylo ukázat, co
dokážeme po jiných, ale hledat, co jiní nedokážou po nás. Tak se třeba zrodila revue
Z Brna do Brna, která se hrála celých šest
let. Pak uváděl hojně původní operety. Jeho
divadlo nebylo tribunou idejí, morálky, těch
či oněch filozofií, ale místem, kde vládne hra,
dávná síla divadelního umění, útočícího na
publikum hudbou, zpěvem, tancem, smíchem
– hrou.
Poprvé vystoupil ve Starém divadle na
Veveří v Polské krvi jako Bolo Baranski. Česká
opereta v Praze byla plná vídeňského a budapešťského repertoáru, na jevišti se to hemžilo
princeznami, hraběnkami, knížaty a barony,
rakouskými a maďarskými důstojnickými uniformami. V Brně se hrálo živě, rozmarně
a s espritem. Město opouštěl na vrcholu tvůrčích sil v roce 1935. Odcházel do Prahy, kde
založil vlastní Nové divadlo. Trvalo 13 let.
Občas se do Brna vracel. Rád. Z jeho korespondence s dramaturgem Ivem Osolsobě
a profesorem Arturem Závodským je to zřejmé. Marně ho profesor Závodský opakovaně
žádal o knihu vzpomínek, zůstal mu ji dlužen.
A osamocen, jak jsme již svrchu naznačili,
15. března 1983 v Praze zemřel.
Zůstaňme ještě chvíli i u slečny či paní operetky, jak ji láskyplně pojmenovává doktor
Viktor Kudělka, jinak vědecký pracovník Československé akademie věd, znalec srbochor-
Hanna Glawari v podání Jarmily Krátké spolu
s Antonínem Julínkem v roli Danila
12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2023
vatské literatury a jazyka, ve svých textech
psaných pro divadelní časopis Program
a knížce Perly paní O. Veliké bylo kouzlo
osobnosti prvního milovníka. Podlehly mu
i takové dámy jako byla Veselá vdova Hanna
Glawari, hraběnka Marica, carevna Kateřina,
advokátka Věra, panna Serafinka, růže
z Argentiny a mnohé další. Kde? Na Svatém
Kopečku, U svatého Antoníčka, v Grandhotelu Riviéra, v trojském zámečku, v modrém
pavilonu a ledaskde jinde. Stačilo, jak píše
pan Kudělka, podat štěstí ruku.
Toť problém těžký ba křiklavý, studium něžného pohlaví!
Žádná z žen není dnes ze zlata – ta nebo
ta, ta, ta.
Blondýna anebo bruneta, každá je od ďábla
zakletá.
Vezmi si vznešenou, vezmi si pikantní
Je to vždy stejně riskantní.
A že nedávno měla v brněnském Národním
divadle Brno premiéru Lehárova Veselá vdova, připomeňme si na fotografii hlavní postavu
operety Hannu Glawari v podání Jarmily Krátké, tak jak ji hrála a zpívala v roce 1966 v režii
Stanislava Fišera.
Já zůstanu vždy obyčejná česká Márinka.
Žádná Marléna ani Meryna.
Tak jak mně říkávala vždycky moje maminka…
Kdysi pravil dramaturg Ivo Osolsobě: „Je
lhostejné, jestli byla Reduta divadlem královským, zemským, státním či městským – to
jsou označení institucionální – podstatné je,
že byla vždy divadlem národním – to jest
otevřeným všem.“
Na začátku ulice Veveří, v místech, kde
kdysi stávalo Staré divadlo, chodíme kolem
sochy Mima či Pierota, pod níž je deska
s nápisem: V těchto místech… připomíná
kolemjdoucím, že právě tady stávalo kdysi
Prozatímní české národní divadlo.
Skončila první světová válka. 28. října 1918
byly zastaveny válečné operace a do té doby
vládnoucí německá obec vzala za své.
Důsledky tohoto obratu byly ohromující: vedle univerzity, jako nejvyšší instituce vědecké,
konzervatoř – ústav pěstující hudbu, drama
i tanec. A divadlo, vrcholná instituce umělecká. Přesto až do 6. listopadu trvalo jednání
o převzetí správy města do českých rukou.
PhDr. Eugenie Duová I
Foto: Archiv NdB