Historie

HISTORICKÉ GLOSY: OLDŘICH NOVÝ

Oldřich Nový v době brněnského působení

Jestliže jsme se až dosud věnovali ponejvíc

budovám, protože nejen lidé, ale i divadla

musí mít střechu nad hlavou, obraťme se

nyní k těm, kteří divadlo „dělali“. S výčitkami budeme procházet jejich řadami, protože připomenout můžeme jen některé.

Stalo se kdysi, že ani ředitel Šeda, ani dramaturg doktor Osolsobě pro jiné povinnosti

nemohli Oldřicha Nového v hotelu Grand,

kde obvykle pobýval, uvítat. Poslali mě. Hrál

a režíroval totiž v Redutě hudební komedii

Julia Kalaše a Františka Kožíka Komediant

s premiérou 31. října 1969. V doprovodu divadelního fotografa pana Sedláčka jsme už za

šera vstoupili do vestibulu hotelu, Mistra jsme

neviděli – když vtom odněkud zazněla známá

píseň „Za úsměv jediný, má krásná paní, za

pouhý ruky stisk bělostných dlaní, širým chci

světem jít, přes hory, klestí, a pro vás vymodlit

též trochu štěstí…“. Všichni ztichli, poslouchali,

byl to on. Dozpíval. Dlouhý potlesk. Kterýsi

večer, nevím už kdy, měl smutný hlas. „Volám

vás naposledy. Nikoho už nepřijímám, telefon

nezvedám.“ Pochopila jsem až po mnoha

letech, že v hlavním městě ztratili paměť, tu,

o které psal Luis Buñuel, že je nám vším. Suď

Bůh, podle čeho se tam známkuje a určuje

umělecká velikost a péče o ty, kteří zůstali

sami.

Oldřicha Nového angažoval do brněnského divadla z Ostravy ředitel Václav Štech

v roce 1918. Nastoupil o rok později. Město

neznal. Vystoupil z vlaku na brněnském hlavním nádraží a ptal se, kudy do Národního

divadla. Tak se ocitl před honosnou pseudorenesanční budovou divadla Na hradbách.

Vstoupil. Všude (ještě) samá němčina. Poslali

ho na ulici Veveří. Stál naproti nízkému,

nevzhlednému stavení, které mělo reprezentovat české národní divadlo, a podle jeho

slov měl oči plné slz. Působil tu šestnáct let

jako herec, režisér, šéfrežisér.

Cesty, kudy vedl hudební divadlo, nebyly

vyšlapané. Cestoval po Evropě, zejména ho

zaujala Francie. Účelem nebylo ukázat, co

dokážeme po jiných, ale hledat, co jiní nedokážou po nás. Tak se třeba zrodila revue

Z Brna do Brna, která se hrála celých šest

let. Pak uváděl hojně původní operety. Jeho

divadlo nebylo tribunou idejí, morálky, těch

či oněch filozofií, ale místem, kde vládne hra,

dávná síla divadelního umění, útočícího na

publikum hudbou, zpěvem, tancem, smíchem

– hrou.

Poprvé vystoupil ve Starém divadle na

Veveří v Polské krvi jako Bolo Baranski. Česká

opereta v Praze byla plná vídeňského a budapešťského repertoáru, na jevišti se to hemžilo

princeznami, hraběnkami, knížaty a barony,

rakouskými a maďarskými důstojnickými uniformami. V Brně se hrálo živě, rozmarně

a s espritem. Město opouštěl na vrcholu tvůrčích sil v roce 1935. Odcházel do Prahy, kde

založil vlastní Nové divadlo. Trvalo 13 let.

Občas se do Brna vracel. Rád. Z jeho korespondence s dramaturgem Ivem Osolsobě

a profesorem Arturem Závodským je to zřejmé. Marně ho profesor Závodský opakovaně

žádal o knihu vzpomínek, zůstal mu ji dlužen.

A osamocen, jak jsme již svrchu naznačili,

15. března 1983 v Praze zemřel.

Zůstaňme ještě chvíli i u slečny či paní operetky, jak ji láskyplně pojmenovává doktor

Viktor Kudělka, jinak vědecký pracovník Československé akademie věd, znalec srbochor-

Hanna Glawari v podání Jarmily Krátké spolu

s Antonínem Julínkem v roli Danila

12 | Zpravodaj městské části Brno-střed | duben 2023

vatské literatury a jazyka, ve svých textech

psaných pro divadelní časopis Program

a knížce Perly paní O. Veliké bylo kouzlo

osobnosti prvního milovníka. Podlehly mu

i takové dámy jako byla Veselá vdova Hanna

Glawari, hraběnka Marica, carevna Kateřina,

advokátka Věra, panna Serafinka, růže

z Argentiny a mnohé další. Kde? Na Svatém

Kopečku, U svatého Antoníčka, v Grandhotelu Riviéra, v trojském zámečku, v modrém

pavilonu a ledaskde jinde. Stačilo, jak píše

pan Kudělka, podat štěstí ruku.

Toť problém těžký ba křiklavý, studium něžného pohlaví!

Žádná z žen není dnes ze zlata – ta nebo

ta, ta, ta.

Blondýna anebo bruneta, každá je od ďábla

zakletá.

Vezmi si vznešenou, vezmi si pikantní

Je to vždy stejně riskantní.

A že nedávno měla v brněnském Národním

divadle Brno premiéru Lehárova Veselá vdova, připomeňme si na fotografii hlavní postavu

operety Hannu Glawari v podání Jarmily Krátké, tak jak ji hrála a zpívala v roce 1966 v režii

Stanislava Fišera.

Já zůstanu vždy obyčejná česká Márinka.

Žádná Marléna ani Meryna.

Tak jak mně říkávala vždycky moje maminka…

Kdysi pravil dramaturg Ivo Osolsobě: „Je

lhostejné, jestli byla Reduta divadlem královským, zemským, státním či městským – to

jsou označení institucionální – podstatné je,

že byla vždy divadlem národním – to jest

otevřeným všem.“

Na začátku ulice Veveří, v místech, kde

kdysi stávalo Staré divadlo, chodíme kolem

sochy Mima či Pierota, pod níž je deska

s nápisem: V těchto místech… připomíná

kolemjdoucím, že právě tady stávalo kdysi

Prozatímní české národní divadlo.

Skončila první světová válka. 28. října 1918

byly zastaveny válečné operace a do té doby

vládnoucí německá obec vzala za své.

Důsledky tohoto obratu byly ohromující: vedle univerzity, jako nejvyšší instituce vědecké,

konzervatoř – ústav pěstující hudbu, drama

i tanec. A divadlo, vrcholná instituce umělecká. Přesto až do 6. listopadu trvalo jednání

o převzetí správy města do českých rukou.

PhDr. Eugenie Duová I

Foto: Archiv NdB