Historie

PŘÍBĚHY DOMŮ: INDUSTRIÁLNÍ AREÁL SCHOELLERŮ Když se procházím brněnskými ulicemi a dívám se na fasády jednotlivých domů, tak často cítím, jako by historie města najednou začala ožívat. Jakoby promlouvali jejich někdejší obyvatelé nebo stavitelé a vyprávěli mi své životní příběhy. Když vidím dům, před kterým je položen Kámen zmizelého/stolpersteine, představuji si, jaké to muselo být, když tito konkrétní lidé otevřeli poštovní schránku a vypadlo na ně předvolání do transportu. Jaké pocity měli a na co mysleli, když pak naposledy zabouchli dveře svého bytu a ulicemi svého města odcházeli vstříc neznámému.  Jindy zase zapojuji svoji fantazii a představuji si, jak před domem parkuje černý automobil a z něj vystupuje několik osob v kožených pláštích. Rozrazí domovní dveře, stoupají po schodech vzhůru, a pak už je slyšet jen zabouchání na dveře a hlasité: „geheime staatspolizei!“. Jindy zase o příběhu domu leccos napoví pamětní deska, umístěná na jeho fasádě. K mým oblíbeným patří už od dětství ta věnovaná Oldřichu Mikuláškovi, která říká, že právě v tomto domě na Mášově ulici básník žil a taky tvořil svá díla. Pak jsou tu pamětní desky věnované různým událostem. Silně promlouvá deska na Besedním domě, která připomíná tragickou událost z roku 1905, kdy zde byl zavražděn student František Pavlík. Deska na bývalé věznici na Cejlu zase dokládá, že tento dům byl až do poloviny 20. století místem brutality a smrti. Je obzvlášť silným nositelem příběhů, je až nepředstavitelné, že zatímco po Cejlu chodili každý den lidé do svých domovů nebo do práce, za jeho zdmi byli ještě v padesátých letech popravováni jiní lidé jen proto, že nesouhlasili s totalitním systémem. Příběhy lidí pak ke mně začnou ještě hlasitěji promlouvat, když v Archivu města Brna otevřu historický adresář Brna z roku 1937 a začtu se do jmen někdejších obyvatel města. Jména kdysi tak typická a běžná ve městě nebo i jména, která symbolizovala úspěch, bohatství a prestiž, jsou nám dnes zcela cizí. Příjmení jako Altenstein, Klein, Uxa, Storek, Goldberg, Skene, Popper, Auspitz nebo Schoeller. To je jen drobný výčet jmen, který nám dnes v důsledku katastrof 20. století zní zcela cize a neznámě, ale lidé těchto jmen po sobě v Brně zanechali hlubokou stopu, třeba v podobě domů, které zde postavili nebo ve kterých bydleli. Málokomu dnes něco řekne posledně uváděné Schoeller, ale

až do konce druhé světové války bylo toto jméno symbolem brněnského průmyslu. Příběh této rodiny se začíná psát v německém Dürenu, kde již v 18. století zakládá továrnu na sukna. Teprve poté, kdy v evropských zemích skončila hospodářská deprese způsobená napoleonskými válkami, začal se textilní průmysl postupně oživovat a získávat nové síly. Proto již v roce 1818 Schoellerové využívají příležitost a kupují tovární objekt se zařízením firmy Hopf a Bräunlich na Cejlu. Vedením brněnské firmy byl pověřen Phillip Schoeller a v roce 1820 obdržela firma řádné povolení k výrobě látek a kašmíru. Příchod právě tohoto podniku do Brna byl již v 19. století označován za novou epochu brněnského vlnařství, neboť Schoellerové se od počátku snažili zavádět do výroby nové technologie. Jako první v Rakousku roku 1827 zavedli do své továrny svítiplyn, jako první používali hydraulický lis při výrobě sukna a pořídili také dva parní stroje. Kvalita jejich výrobků byla několikrát oceněna medailemi ze světových výstav ve Vídni (1838), Londýně (1851) nebo Paříži (1855). Po smrti Phillipa Schoellera v roce 1877 převzal vedení firmy Gebrüder Schoeller/Bratři Schoellerové jeho syn Gustav. Roku 1882 vstupuje do firmy jako společník také zeť Gustava Schoellera Karel Mühlinghaus. Kromě toho, že Schoellerovi v Brně vybudovali rozsáhlý industriální areál, zasahovali výrazně do společenského, kulturního a politického života. Už ve své době byl Gustav Schoeller označován za šedou eminenci brněnské politiky. Gustav Schoeller byl německým honorárním konzulem pro Moravu a Slezsko v Brně, dále prezidentem brněnské obchodní a živnostenské komory. Schoellerovi spravovali také první konzulát USA v českých

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2020

zemích, který byl zřízen roku 1863 v Brně. Schoellerové se zabývali také cukrovarnictvím, železářstvím nebo bankovnictvím. Přestože jméno rodiny Schoellerů je dnes téměř zcela zapomenuté, jejich někdejší továrnu a vlastní palác můžeme stále vidět na ulici Cejl. Právě zde totiž roku 1819 odkoupili starší tovární objekt, který začali záhy přestavovat a rozšiřovat. Celý pozdější areál firmy Gebrüder Schoeller, který rozděloval Svitavský náhon, nevznikl v jedné časové vrstvě a je zde možné sledovat hned několik stavebních typů. Na pravém břehu náhonu při Cejlu 48–50 byla vystavěna třípodlažní budova ruční tkalcovny a sušárny, jejíž dnešní podobu ovlivnily dvě pozdější přestavby. V letech 1868–1878 vznikly první haly tkalcovny a úpravny se šedovými střechami. Ve dvacátých letech 20. století pak firma vystavěla objekt nové ruční tkalcovny při ulicích Radlas a Valcha. Dodnes dominantní objekt nové přádelny z roku 1912 byl roku 1916 zvýšen podle projektu brněnské firmy Ed. Ast & Co. o páté patro do současné podoby. K továrnímu areálu patřily také obytné objekty a vlastní rodinné sídlo. Hlavní palácová stavba se nacházela ve dvoře za ruční tkalcovnou. K rodinnému paláci patřila rozsáhlá zahrada se skleníkem a fontánou. Bohužel byl objekt za druhé světové války poškozen a dnes na jeho místě stojí haly svařovny. Kromě tohoto paláce obsahoval areál také reprezentativní neorenesanční palácovou stavbu na nároží Cejlu a Valchy z roku 1868 od Josefa Arnolda a palácovou stavbu patrně z roku 1881 na Cejlu 46, ve které žila Leopoldine Mühlinghaus. Celý areál patřil rodině do roku 1946, kdy byl znárodněn. Na určitý čas byl areál začleněn do vzniklých Moravskoslezských vlnařských závodů a v roce 1953 se objekty proměnily v národní podnik Chirana a strojírenskou výrobu. Koncem druhé světové války tak končí 120 let trvající brněnská a nutno říct velmi úspěšná epocha průmyslnické rodiny Schoellerových. Když se dnes procházím po Cejlu a dívám se na domy, které zde kdysi Schoellerovi postavili a které symbolizovaly jejich bohatství a prestiž značky, jak jsou mnohdy neudržované a nepříliš kvalitně přestavované v pozdější době, napadá mě, jak by se asi osud této rodiny a firmy vyvíjel, kdyby nepřišla tragédie v podobě druhé světové války. O co všechno Brno přišlo ztrátou židovských, statečných českých a posléze i německých obyvatel? Těžko na to odpoMichal Doležel ■ vědět.