Historie

PŘÍBĚHY DOMŮ: INDUSTRIÁLNÍ AREÁL

SCHOELLERŮ

Když se procházím brněnskými ulicemi

a dívám se na fasády jednotlivých domů, tak

často cítím, jako by historie města najednou

začala ožívat. Jakoby promlouvali jejich

někdejší obyvatelé nebo stavitelé a vyprávěli

mi své životní příběhy.

Když vidím dům, před kterým je položen

Kámen zmizelého/stolpersteine, představuji

si, jaké to muselo být, když tito konkrétní lidé

otevřeli poštovní schránku a vypadlo na ně

předvolání do transportu. Jaké pocity měli

a na co mysleli, když pak naposledy zabouchli

dveře svého bytu a ulicemi svého města

odcházeli vstříc neznámému.  Jindy zase

zapojuji svoji fantazii a představuji si, jak před

domem parkuje černý automobil a z něj vystupuje několik osob v kožených pláštích. Rozrazí domovní dveře, stoupají po schodech

vzhůru, a pak už je slyšet jen zabouchání na

dveře a hlasité: „geheime staatspolizei!“. Jindy zase o příběhu domu leccos napoví

pamětní deska, umístěná na jeho fasádě.

K mým oblíbeným patří už od dětství ta věnovaná Oldřichu Mikuláškovi, která říká, že právě v tomto domě na Mášově ulici básník žil

a taky tvořil svá díla. Pak jsou tu pamětní desky věnované různým událostem. Silně promlouvá deska na Besedním domě, která připomíná tragickou událost z roku 1905, kdy

zde byl zavražděn student František Pavlík.

Deska na bývalé věznici na Cejlu zase dokládá, že tento dům byl až do poloviny 20. století

místem brutality a smrti. Je obzvlášť silným

nositelem příběhů, je až nepředstavitelné,

že zatímco po Cejlu chodili každý den lidé

do svých domovů nebo do práce, za jeho

zdmi byli ještě v padesátých letech popravováni jiní lidé jen proto, že nesouhlasili s totalitním systémem.

Příběhy lidí pak ke mně začnou ještě hlasitěji promlouvat, když v Archivu města Brna

otevřu historický adresář Brna z roku 1937

a začtu se do jmen někdejších obyvatel města. Jména kdysi tak typická a běžná ve městě

nebo i jména, která symbolizovala úspěch,

bohatství a prestiž, jsou nám dnes zcela cizí.

Příjmení jako Altenstein, Klein, Uxa, Storek,

Goldberg, Skene, Popper, Auspitz nebo

Schoeller. To je jen drobný výčet jmen, který

nám dnes v důsledku katastrof 20. století zní

zcela cize a neznámě, ale lidé těchto jmen

po sobě v Brně zanechali hlubokou stopu,

třeba v podobě domů, které zde postavili

nebo ve kterých bydleli. Málokomu dnes

něco řekne posledně uváděné Schoeller, ale

až do konce druhé světové války bylo toto

jméno symbolem brněnského průmyslu. Příběh této rodiny se začíná psát v německém

Dürenu, kde již v 18. století zakládá továrnu

na sukna. Teprve poté, kdy v evropských

zemích skončila hospodářská deprese způsobená napoleonskými válkami, začal se textilní průmysl postupně oživovat a získávat

nové síly.

Proto již v roce 1818 Schoellerové využívají

příležitost a kupují tovární objekt se zařízením

firmy Hopf a Bräunlich na Cejlu. Vedením

brněnské firmy byl pověřen Phillip Schoeller

a v roce 1820 obdržela firma řádné povolení

k výrobě látek a kašmíru. Příchod právě tohoto podniku do Brna byl již v 19. století označován za novou epochu brněnského vlnařství, neboť Schoellerové se od počátku snažili

zavádět do výroby nové technologie. Jako

první v Rakousku roku 1827 zavedli do své

továrny svítiplyn, jako první používali hydraulický lis při výrobě sukna a pořídili také dva

parní stroje. Kvalita jejich výrobků byla několikrát oceněna medailemi ze světových výstav

ve Vídni (1838), Londýně (1851) nebo Paříži

(1855). Po smrti Phillipa Schoellera v roce 1877

převzal vedení firmy Gebrüder Schoeller/Bratři Schoellerové jeho syn Gustav. Roku 1882

vstupuje do firmy jako společník také zeť Gustava Schoellera Karel Mühlinghaus. Kromě

toho, že Schoellerovi v Brně vybudovali rozsáhlý industriální areál, zasahovali výrazně

do společenského, kulturního a politického

života. Už ve své době byl Gustav Schoeller

označován za šedou eminenci brněnské politiky. Gustav Schoeller byl německým honorárním konzulem pro Moravu a Slezsko

v Brně, dále prezidentem brněnské obchodní

a živnostenské komory. Schoellerovi spravovali také první konzulát USA v českých

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2020

zemích, který byl zřízen roku 1863 v Brně.

Schoellerové se zabývali také cukrovarnictvím, železářstvím nebo bankovnictvím. Přestože jméno rodiny Schoellerů je dnes téměř

zcela zapomenuté, jejich někdejší továrnu

a vlastní palác můžeme stále vidět na ulici

Cejl. Právě zde totiž roku 1819 odkoupili starší

tovární objekt, který začali záhy přestavovat

a rozšiřovat.

Celý pozdější areál firmy Gebrüder Schoeller, který rozděloval Svitavský náhon, nevznikl v jedné časové vrstvě a je zde možné sledovat hned několik stavebních typů. Na

pravém břehu náhonu při Cejlu 48–50 byla

vystavěna třípodlažní budova ruční tkalcovny

a sušárny, jejíž dnešní podobu ovlivnily dvě

pozdější přestavby. V letech 1868–1878

vznikly první haly tkalcovny a úpravny se

šedovými střechami. Ve dvacátých letech

20. století pak firma vystavěla objekt nové

ruční tkalcovny při ulicích Radlas a Valcha.

Dodnes dominantní objekt nové přádelny

z roku 1912 byl roku 1916 zvýšen podle projektu brněnské firmy Ed. Ast & Co. o páté patro do současné podoby. K továrnímu areálu

patřily také obytné objekty a vlastní rodinné

sídlo. Hlavní palácová stavba se nacházela

ve dvoře za ruční tkalcovnou. K rodinnému

paláci patřila rozsáhlá zahrada se skleníkem

a fontánou. Bohužel byl objekt za druhé světové války poškozen a dnes na jeho místě

stojí haly svařovny. Kromě tohoto paláce

obsahoval areál také reprezentativní neorenesanční palácovou stavbu na nároží Cejlu

a Valchy z roku 1868 od Josefa Arnolda

a palácovou stavbu patrně z roku 1881 na

Cejlu 46, ve které žila Leopoldine Mühlinghaus. Celý areál patřil rodině do roku 1946,

kdy byl znárodněn. Na určitý čas byl areál

začleněn do vzniklých Moravskoslezských

vlnařských závodů a v roce 1953 se objekty

proměnily v národní podnik Chirana a strojírenskou výrobu. Koncem druhé světové války

tak končí 120 let trvající brněnská a nutno říct

velmi úspěšná epocha průmyslnické rodiny

Schoellerových. Když se dnes procházím po

Cejlu a dívám se na domy, které zde kdysi

Schoellerovi postavili a které symbolizovaly

jejich bohatství a prestiž značky, jak jsou

mnohdy neudržované a nepříliš kvalitně přestavované v pozdější době, napadá mě, jak

by se asi osud této rodiny a firmy vyvíjel, kdyby nepřišla tragédie v podobě druhé světové

války. O co všechno Brno přišlo ztrátou židovských, statečných českých a posléze

i německých obyvatel? Těžko na to odpoMichal Doležel ■

vědět.