Historie
PŘÍBĚHY DOMŮ: INDUSTRIÁLNÍ AREÁL
SCHOELLERŮ
Když se procházím brněnskými ulicemi
a dívám se na fasády jednotlivých domů, tak
často cítím, jako by historie města najednou
začala ožívat. Jakoby promlouvali jejich
někdejší obyvatelé nebo stavitelé a vyprávěli
mi své životní příběhy.
Když vidím dům, před kterým je položen
Kámen zmizelého/stolpersteine, představuji
si, jaké to muselo být, když tito konkrétní lidé
otevřeli poštovní schránku a vypadlo na ně
předvolání do transportu. Jaké pocity měli
a na co mysleli, když pak naposledy zabouchli
dveře svého bytu a ulicemi svého města
odcházeli vstříc neznámému. Jindy zase
zapojuji svoji fantazii a představuji si, jak před
domem parkuje černý automobil a z něj vystupuje několik osob v kožených pláštích. Rozrazí domovní dveře, stoupají po schodech
vzhůru, a pak už je slyšet jen zabouchání na
dveře a hlasité: „geheime staatspolizei!“. Jindy zase o příběhu domu leccos napoví
pamětní deska, umístěná na jeho fasádě.
K mým oblíbeným patří už od dětství ta věnovaná Oldřichu Mikuláškovi, která říká, že právě v tomto domě na Mášově ulici básník žil
a taky tvořil svá díla. Pak jsou tu pamětní desky věnované různým událostem. Silně promlouvá deska na Besedním domě, která připomíná tragickou událost z roku 1905, kdy
zde byl zavražděn student František Pavlík.
Deska na bývalé věznici na Cejlu zase dokládá, že tento dům byl až do poloviny 20. století
místem brutality a smrti. Je obzvlášť silným
nositelem příběhů, je až nepředstavitelné,
že zatímco po Cejlu chodili každý den lidé
do svých domovů nebo do práce, za jeho
zdmi byli ještě v padesátých letech popravováni jiní lidé jen proto, že nesouhlasili s totalitním systémem.
Příběhy lidí pak ke mně začnou ještě hlasitěji promlouvat, když v Archivu města Brna
otevřu historický adresář Brna z roku 1937
a začtu se do jmen někdejších obyvatel města. Jména kdysi tak typická a běžná ve městě
nebo i jména, která symbolizovala úspěch,
bohatství a prestiž, jsou nám dnes zcela cizí.
Příjmení jako Altenstein, Klein, Uxa, Storek,
Goldberg, Skene, Popper, Auspitz nebo
Schoeller. To je jen drobný výčet jmen, který
nám dnes v důsledku katastrof 20. století zní
zcela cize a neznámě, ale lidé těchto jmen
po sobě v Brně zanechali hlubokou stopu,
třeba v podobě domů, které zde postavili
nebo ve kterých bydleli. Málokomu dnes
něco řekne posledně uváděné Schoeller, ale
až do konce druhé světové války bylo toto
jméno symbolem brněnského průmyslu. Příběh této rodiny se začíná psát v německém
Dürenu, kde již v 18. století zakládá továrnu
na sukna. Teprve poté, kdy v evropských
zemích skončila hospodářská deprese způsobená napoleonskými válkami, začal se textilní průmysl postupně oživovat a získávat
nové síly.
Proto již v roce 1818 Schoellerové využívají
příležitost a kupují tovární objekt se zařízením
firmy Hopf a Bräunlich na Cejlu. Vedením
brněnské firmy byl pověřen Phillip Schoeller
a v roce 1820 obdržela firma řádné povolení
k výrobě látek a kašmíru. Příchod právě tohoto podniku do Brna byl již v 19. století označován za novou epochu brněnského vlnařství, neboť Schoellerové se od počátku snažili
zavádět do výroby nové technologie. Jako
první v Rakousku roku 1827 zavedli do své
továrny svítiplyn, jako první používali hydraulický lis při výrobě sukna a pořídili také dva
parní stroje. Kvalita jejich výrobků byla několikrát oceněna medailemi ze světových výstav
ve Vídni (1838), Londýně (1851) nebo Paříži
(1855). Po smrti Phillipa Schoellera v roce 1877
převzal vedení firmy Gebrüder Schoeller/Bratři Schoellerové jeho syn Gustav. Roku 1882
vstupuje do firmy jako společník také zeť Gustava Schoellera Karel Mühlinghaus. Kromě
toho, že Schoellerovi v Brně vybudovali rozsáhlý industriální areál, zasahovali výrazně
do společenského, kulturního a politického
života. Už ve své době byl Gustav Schoeller
označován za šedou eminenci brněnské politiky. Gustav Schoeller byl německým honorárním konzulem pro Moravu a Slezsko
v Brně, dále prezidentem brněnské obchodní
a živnostenské komory. Schoellerovi spravovali také první konzulát USA v českých
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | březen 2020
zemích, který byl zřízen roku 1863 v Brně.
Schoellerové se zabývali také cukrovarnictvím, železářstvím nebo bankovnictvím. Přestože jméno rodiny Schoellerů je dnes téměř
zcela zapomenuté, jejich někdejší továrnu
a vlastní palác můžeme stále vidět na ulici
Cejl. Právě zde totiž roku 1819 odkoupili starší
tovární objekt, který začali záhy přestavovat
a rozšiřovat.
Celý pozdější areál firmy Gebrüder Schoeller, který rozděloval Svitavský náhon, nevznikl v jedné časové vrstvě a je zde možné sledovat hned několik stavebních typů. Na
pravém břehu náhonu při Cejlu 48–50 byla
vystavěna třípodlažní budova ruční tkalcovny
a sušárny, jejíž dnešní podobu ovlivnily dvě
pozdější přestavby. V letech 1868–1878
vznikly první haly tkalcovny a úpravny se
šedovými střechami. Ve dvacátých letech
20. století pak firma vystavěla objekt nové
ruční tkalcovny při ulicích Radlas a Valcha.
Dodnes dominantní objekt nové přádelny
z roku 1912 byl roku 1916 zvýšen podle projektu brněnské firmy Ed. Ast & Co. o páté patro do současné podoby. K továrnímu areálu
patřily také obytné objekty a vlastní rodinné
sídlo. Hlavní palácová stavba se nacházela
ve dvoře za ruční tkalcovnou. K rodinnému
paláci patřila rozsáhlá zahrada se skleníkem
a fontánou. Bohužel byl objekt za druhé světové války poškozen a dnes na jeho místě
stojí haly svařovny. Kromě tohoto paláce
obsahoval areál také reprezentativní neorenesanční palácovou stavbu na nároží Cejlu
a Valchy z roku 1868 od Josefa Arnolda
a palácovou stavbu patrně z roku 1881 na
Cejlu 46, ve které žila Leopoldine Mühlinghaus. Celý areál patřil rodině do roku 1946,
kdy byl znárodněn. Na určitý čas byl areál
začleněn do vzniklých Moravskoslezských
vlnařských závodů a v roce 1953 se objekty
proměnily v národní podnik Chirana a strojírenskou výrobu. Koncem druhé světové války
tak končí 120 let trvající brněnská a nutno říct
velmi úspěšná epocha průmyslnické rodiny
Schoellerových. Když se dnes procházím po
Cejlu a dívám se na domy, které zde kdysi
Schoellerovi postavili a které symbolizovaly
jejich bohatství a prestiž značky, jak jsou
mnohdy neudržované a nepříliš kvalitně přestavované v pozdější době, napadá mě, jak
by se asi osud této rodiny a firmy vyvíjel, kdyby nepřišla tragédie v podobě druhé světové
války. O co všechno Brno přišlo ztrátou židovských, statečných českých a posléze
i německých obyvatel? Těžko na to odpoMichal Doležel ■
vědět.