Rozhovor

Valér Kováč: Nebojme se stínů! Znamenají, že někde blízko svítí světlo.

rodné řeči citlivý. A tak i v Brně mluvím slovensky. Na druhou stranu

musím říct, že některé odborné

výrazy už znám jenom česky.Takže

někdy je to takový jazykový mišung,

ale doufám, že mi moji Brňané

rozumějí (úsměv).

Narodil jste se na Slovensku, od

letošního srpna jste čestným

občanem Ostrova u Macochy, kde

máte svůj ateliér, a trvalé bydliště

máte v Brně. Kde jste doma?

Profil

Valér Kováč se narodil 28. dubna

1936 v Liptovské Osadě na Slovensku. V občance má jméno Valerián

a hrdě se hlásí i k odkazu svých

předků s příjmením Boytin. Vyučil

se v Ružomberoku, ale svůj život

spojil s Brnem, kde absolvoval

střední uměleckoprůmyslovou školu. Posléze pracoval v misii UNESCO a spolupracoval se společností

Brněnské veletrhy a výstavy. Nejvýznamnější v jeho tvorbě je ovšem

oblast užití plochého skla. Má podíl

na vzniku nové technologie vrstveného skla, která využívá klasické

tabulové sklo a modeluje ho řezáním, broušením a nebo i malbou. Je

spoluzakladatelem Světové asociace výtvarníků v oboru plochého skla

a je i jejím prezidentem. Jeho práce

byly např. součástí české expozice

na výstavě v Montrealu a jsou vystaveny v soukromých i veřejných sbírkách po celém světě. Vytvořil také

několik originálních skleněných cen,

např. Cenu Evropy pro MFF dětí

a mládeže ve Zlíně či Filmovou cenu

ministra kultury. K jeho pozoruhodným dílům patří rovněž skleněný

kříž a oltář v kapli sv. Václava a sv.

Anežky v Šošůvce na Blanensku

a třeba i skvostná skleněná výzdoba

památníku Bible kralické v polském

Lešně. Je mj. držitelem Ceny Masarykovy Akademie umění, Ceny za

skleněnou plastiku v Cambridge

a několika zlatých medailí za expozice v Alžírsku, Bagdádu a Basileji.

Je také držitelem Ceny města Brna,

kde obohatil kupříkladu M-palác,

pavilon Obchodní komory a vstupní

halu na výstavišti a je také autorem

skleněné pamětní desky Dušana

Jurkoviče na domě Kounicova 12.

Valér Kováč má manželku Libuši,

syna Martina a vnuka Sašu. Rád

relaxuje u dobrého vína, o kterém

s Galileem Galileim říká, že je to

světlo spojené kapalinou.

Kdykoliv se sValérem Kováčem

pozdravíte, vždycky vám odpoví s úsměvem. Je celoživotním

optimistou, možná proto, že

jeho životní inspirací je světlo.

A úsměv je světlo. Světlo, které

se ukáže v okně obličeje a sdělí

nám, že srdce je doma. A Valér

Kováč srdce doma má. Svědčí

o tom nejen jeho úsměvy, ale

i tvorba. Práce velkokapacitní,

vážící třeba několik tun, ale

i drobné skleněné artefakty pro

přátele. Ať už jmenujeme třeba

čtyřiadvacetitunovou skleněnou výzdobu v Rotundě pavilonu A na brněnském výstavišti,

nebo skleněnou desku umístěnou u vchodu do klubu Šelepka

na památku zakladatele klubu

Miloše Bernátka či malý skleněný reliéf, který vytvořil

a osobně předal u příležitosti

společné oslavy osmdesátin

legendárních sportovců Josefa

Masopusta a Vlastimila Bubníka. Valér má v sobě také jakési

vnitřní světlo, kterým prozařuje

svoje díla i vztahy. Jenže se

s ním těžko píše rozhovor,

obzvláště, když si s ním dáte

schůzku někde tam, kde je za

malou chvíli kolem něho plno.

Ale i tak to bylo naše povídání

takové, jakým Valér Kováč je.

Přátelské, vstřícné, upřímné.

S česky kladenými otázkami

a odpověďmi pronesenými ve

slovenštině.

V Brně žijete už šedesát let

a pořád mluvíte slovensky.

Mám obavu, že bych češtinu kazil.

A každý národ je na používání své

V Brně žiji už šedesát let.Tady jsem

chodil do školy, jako mladičký jsem

tady hrál na basu v souboru Jánošík, našel jsem si tady manželku,

kamarádil se s Janem Skácelem,

Oldřichem Mikuláškem, Adolfem

Kroupou, teď se tady kamarádím

s Bolkem Bolívkou a dalšími a dalšími. V jednom rozhovoru mně

chtěla redaktorka vnutit odpověď,

že se jako vracím domů, když jedu

na Slovensko. Ale já jsem doma

tady.

Jste celosvětově uznávaným

sklářský umělcem, ale vyučil jste

se dřevomodelářem.

A samozřejmě toho nelituji. Naučilo

mě to přesnosti a disciplině. Každý

výtvarník, který má ambice stát se

umělcem, pokud se to tak dá říct,

by se měl nejdříve vyučit řemeslu.

To je ten základ, na kterém se dá

později stavět. A z toho fundamentu, z tohoto řemeslného základu

může potom vzniknout nějaká ta

nadstavba. Říkejme tomu třeba

umění.

Vaším celoživotním tématem je

světlo a materiálem sklo.

Mnohokrát jsem už řekl, že světlo

je božstvo. A sklo je jediný materiál,

který to světlo jakoby polykal,

absorboval a vytvářel novou, nádhernou a podmanivou dimenzi.

Jaká byla vaše cesta k tomuto

poznání?

Jako mladíček jsem se vzhlídl

v tehdejší avantgardě a umanul

jsem si, že namaluji bílý obraz. Bílá

je moje královna barev. A světlo je

absolutní bílá. Samozřejmě se mi

to nepodařilo, ale přemýšlel jsem

o tom. A jednou jsem přišel do

sklářské dílny na brněnském

výstavišti, kde jsem tehdy pracoval, a tam byl blok skla a hned za

tím sklem bylo okno, ze kterého

prosvítalo sluníčko těmi hranami

skla. To byl pro mě ten úžasný

a inspirující pohled na tu absolutně

bílou... A tak jsem se dostal ke

sklu.

O několikadenním kómatu a přetržených šlachách moc mluvit

nechcete...

... protože jsem založením optimista. Pravdou ale je, že jeden čas

se na mně docela dobře živila

plastická chirurgie (úsměv). A proto ani nechci mít jako spolupracovníka žádného z mladých adeptů. Samozřejmě, že rád poradím,

ale za parťáka nikoho nechci. To

bych neusnul strachem, aby se mu

nic nestalo.

Váš skleněný oltář v kapli v Šošůvce je světovým unikátem a sakrální témata vám nejsou cizí. Musí

člověk věřit v Boha, aby takto tvořil?

Já jsem člověk věřící. Víra mě

inspiruje. Ale můj Bůh není nějaký

starý šedivý dědeček na obláčku.

Víra je věc intimní a nemá pro mě

nic společného s tím, jestli chodím,

nebo nechodím do kostela.

Na fotografii jste s neteří Viktorií,

synem Martinem, zpěvákem

a skladatelem Romanem Horkým

a televizní moderátorkou Barborou Černoškovou. Tuhle fotografii

jste vybral záměrně?

Ta fotka se mi líbí, protože jsou na

ní členové mé rodiny a lidé, kterých

si vážím a se kterými spolupracuji.

I když těch, se kterými mě pojí přátelské nebo pracovní vztahy, je

v Brně daleko víc (úsměv).

Říkáte, že jste životní optimista. Je

také něco, co vás dovede

rozesmutnit? Naštvat?

Rád se raduji ze života a dovede

mě potěšit každá maličkost. Samozřejmě, že život nejsou jenom

chvíle radostné, je mezi námi i zlo,

tma. Ale pokud má člověk v sobě

nastřádáno hodně toho světla,

dovede s tmou bojovat. A neměli

bychom mít strach ze stínů, protože ty stíny znamenají, že někde

nablízku svítí světlo. Ale neměli

bychom také zapomínat, že zatímco malé světlo nám může ukázat

správnou cestu, to velké nás může

oslnit a zmást.



Vladimír Koudelka

15

ZPRAVODAJ městské části Brno-střed | Prosinec 2016