Rozhovor
JIŘÍ DUŠEK: VELITEL STROJE NA ZÁZRAKY
Jak jste se dostal k astronomii,
zajímal jste se o ni už jako dítě?
A proč právě o ni?
Za všechno může výprava Vladimíra
Remka a let první československé sondy
Magion do vesmíru. V roce 1978 jsem se
rozhodl, že se stanu kosmonautem. To se
sice nepodařilo, ale díky celé řadě lidí, které
jsem pak na své cestě vesmírem potkal,
jsem se věnoval astronomii, kterou jsem
nakonec i vystudoval. A proč právě ji? Možná proto, že nabízela směs romantiky, fascinace a novodobých objevů neznáma.
Dvacáté století je totiž považované za zlaté
století astronomie. V kombinaci s mojí láskou ke vědecko-fantastickým příběhům
bylo rozhodnuto. Když už nebudu mezi
hvězdami létat, mohu se na ně alespoň
dívat.
Co je pro astronoma největší
vyznamenání nebo úspěch?
Zcela vážně, pro mne osobně je vyznamenání, že mohu pracovat na Hvězdárně
a planetáriu Brno. Vlastně už ani nejsem
pravověrným astronomem, jsem spíš manažerem se zálibou ve hvězdách. Upřímně,
špičková astronomie je dnes především velmi obtížná matematika a na to jsem neměl
talent. Ale snad se mi díky mojí práci a samozřejmě práci mých kolegyň a kolegů daří
inspirovat ostatní. Úspěchem také může
být, že jsem zahlédl ty nejpodivuhodnější
astronomické úkazy a osobně si ověřil, že
všechno funguje tak, jak má. Tedy kometu
s chvostem přes půl oblohy, úplné zatmění
Slunce i Měsíce, déšť meteorů, jasné bolidy,
novu, supernovu v cizí galaxii, ex-planetu
Pluto, zodiakální světlo, přechod Venuše
i Merkuru přes sluneční kotouč, jižní hvězdnou oblohu a jasnou polární záři. Snad jen
ta supernova, tedy velmi stará hvězda, by
mohla bouchnout někde poblíž… A samozřejmě bych si rád všechno alespoň jednou
zopakoval.
Jak se to stalo, že je po vás
pojmenovaná planetka 14054?
Planetky pojmenovávají jejich objevitelé
– musí se držet několika pravidel, nemohou
přitom použít vlastní jméno. Objekt jak
z Malého prince, tedy neforemný balvan
pohybující se mezi Marsem a Jupiterem,
poprvé zaznamenali Miloš Tichý a Zdeněk
Moravec v lednu 1996. Od roku 2004 pak
právě na jejich návrh nese moje jméno. Je
však zhruba 100 tisíckrát slabší než nejslabší
hvězdy viditelné bez dalekohledu a na vlastní
oči bych ji nezahlédl ani největším brněnským dalekohledem. Jak říkám, prostě neforemná hrudka několik stovek milionů kilometrů od Země.
14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2023
Chystáte na hvězdárně nějaké
zajímavé novinky?
U nás se pořád něco děje. Až mám občas
strach, aby mne nezačali mé kolegyně a kolegové proklínat a hromadně neodcházeli pro
přepracovanost. Aktuálně nám začíná sedmdesátá sezóna, hvězdárna totiž byla otevřena v říjnu 1954. Hned zkraje podzimu uvedeme dvě představení – Až na konec vesmíru, to je pro starší děti a dospělé, a dětské
Hledání oříškové planety. Letos bychom
chtěli také obnovit prosincový Svátek světla,
který by se mohl stát vrcholem předvánočního dění v Brně. Do toho finišujeme s obnovou grafických prvků uvnitř budovy, reinstalujeme venkovní, volně přístupnou vědeckou
stezku a dokončujeme projekt na zcela
novou, doslova neviditelnou výstavu v exploratoriu, našem podzemním sále. No a samozřejmě se zamýšlíme nad dramaturgií příštího
roku, některé věci se totiž chystají s mnohaměsíčním, doslova ročním předstihem.
Často spolupracujete
s Jiřím Grygarem, známým
astronomem a popularizátorem
vědy, co vás spojuje?
Jiří Grygar je s naší hvězdárnou bytostně
spjat. Vlastnoručně stavěl obě kopule, které
jsou v provozu od roku 1954. Schody u pozorovatelny naproti dnešnímu hlavnímu vchodu