Historie

VELKÝ MUŽ PETR KŘIVKA Osudový rok 1938, znamenající Konečné řešení české otázky, a nakonec i vznik protektorátu Čechy a Morava, o kterém jsme si vyprávěli v předchozím díle, nás částečně neopustí ani tentokrát. Budeme si totiž vyprávět příběh jednoho statečného vlastence, který bojoval proti dvěma zločineckým totalitám 20. století. Vzpomínám si přesně na den, kdy jsme s  partou přátel čekali před vchodem do objektu bývalé věznice v Brně na Cejlu. Psal se rok 2010 a tehdejší pobočka Konfederace politických vězňů mně slíbila, že nám na prohlídku objektu pošle některého z muklů, který Cejlem prošel. V dohodnutý den a čas stál před budovou štíhlý, šedovlasý a vzpřímený člověk. Na první pohled bylo jasné, že je to právě on. Ostýchavě jsem ho oslovil a pozdravil. On se nám představil a řekl své jméno – Zdeněk Křivka. Poprvé po 60. letech s námi vstupoval do budovy, kde byl vězněn on, jeho bratr, otec a kde byl popraven jeho strýc. Zdeněk Křivka pak spustil své vypravování: „Hned 25. února 1948 jsem pochopil, že je v naší zemi ohrožena demokracie a svoboda.“ Zdeněk Křivka se tak brzy po nástupu komunismu k moci zapojil do jedné z ilegálních odbojových skupin, kterou začal formovat jeho strýc Petr Křivka. A právě jeho příběhu se budeme nyní věnovat. Petr Křivka, přesvědčený Sokol a demokrat, jak na něj jeho synovec Zdeněk vzpomínal, měl za sebou v roce 1948 už nějaké zkušenosti s odbojem. Narodil se v roce 1897 v Kobylí na Slovácku. Vyučil se zámečníkem, pracoval ve Vídni. V roce 1917 musel narukovat do první světové války, na jaře 1918 se mu povedlo zběhnout. Několik měsíců se skrýval v italských lesích a snažil se formovat protirakouskou odbojovou skupinu. Křivkovi bylo tehdy pouhých 21 let. Po návratu do nově vzniklé republiky se Petr Křivka živil jako zámečník u Československých drah. V roce 1921 se oženil a měl dvě děti. Události let 1938 a 1939, které nakonec vyústily v druhou světovou válku, přirozeně nenechaly jeho povahu klidnou. Křivka využil svého povolání u železnice k tomu, aby zorganizoval tzv. podzemní linku, díky níž převáděl přes stanici Kúty uprchlíky na Slovensko, a za pomoci dalších je dostával až do Budapešti a dál. Na Křivkovu práci ale velmi záhy přišlo gestapo. 18. dubna 1940 si na něj počkalo na brněnském nádraží, kde ho zatklo a odvezlo do Kounicových kolejí. Zde byl

podroben důkladné prohlídce a následně výslechu. Poté se mu ale povedl mistrovský čin. Křivka byl zatčen v pracovním oblečení a v hale uviděl brašnu s nářadím. Nelenil, popadl ji a jako montér prošel ven. Musel pak ihned odjet vlakem na jižní Moravu, kde stačil ještě napsat dopis své rodině. Za pomoci svých přátel hned druhý den zamířil do Bratislavy a Budapešti. Už v Budapešti se Křivka přihlásil do vojska na francouzském konzulátu. Zatímco se mu povedlo uniknout, gestapo se začalo mstít jeho rodině. Manželku a dceru gestapo zatklo a deportovalo do koncentračního tábora ve Svatobořicích. Jeho mladšího bratra pak věznilo v Kounicových kolejích. Začátkem června 1940 se Křivka dostal na francouzskou půdu, následně byl jedním z mnoha set tisíc vojáků evakuovaných do Velké Británie. V roce 1943 se zde stal osobním strážcem exilového prezidenta Edvarda Beneše, kterému věrně sloužil až do návratu do vlasti. Po skončení války se v květnu 1945 dostal do Prahy. Za své zásluhy během války byl prezidentem Benešem vyznamenán a začal se opět aktivně účastnit rozvoje demokracie v Československu. Poválečná situace se však Křivkovi nelíbila. Od roku 1947 stále častěji hovořil se svými přáteli o svobodě a ideálech první republiky. Únor 1948 a s ním spojený nástup komunistické totality byl pro něj jasným apelem k tomu, aby znovu – tentokrát již potřetí ve svém životě – statečně bojoval proti nesvobodě a bezpráví. Začal organizovat skupinu označenou jako 9909, která měla za cíl informovat občany o nastalé politické situaci. Jeho snahou bylo tisknout a rozšiřovat protistátní letáky, a dokonce zorganizovat protivládní demonstraci. Obrovskou vzpruhou pro členy protikomunistických odbojových skupin byl XI. všesokolský slet konaný v červnu a červenci 1948, který se změnil v masovou protikomunistickou demon-

14 | Zpravodaj městské části Brno-střed | říjen 2018

straci. Státní bezpečnost na něj nasadila konfidenta a v srpnu 1949 celou skupinu pozatýkala. Komunističtí vyšetřovatelé Petra Křivku mučili bitím, hladem a zimou, neustálými surovými výslechy, při kterých mu vytloukli zuby. Až nakonec nastal vykonstruovaný soudní proces. V roce 2010 na něj na nádvoří bývalé věznice na Cejlu vzpomínal i jeho synovec Zdeněk. Říkal: „Když seděli obvinění v řadě vedle sebe, spoluobžalovaný Slávek Skopal si všiml, že strýc nemá boty, ale jen papuče. Očima mu naznačil, proč má papuče? Strýc to pochopil a vytáhl jednu nohu. Všechny nehty na noze měl z výslechu strhaný.“ Tragické soudní divadlo odsoudilo Petra Křivku jako hlavu odbojové skupiny k trestu smrti. Jeho dva synovci a bratr dostali po 20 letech. Manželka a dcera Petra Křivky byly vyhozeny z bytu, jejich nábytek vyhozen na ulici a polovina majetku byla zabavena státem. Petr Křivka byl oběšen na nádvoří věznice v Brně na Cejlu 21. června 1951. Jeho tělo bylo tajně zpopelněno v Krematoriu města Brna a jeho popel měl být zlikvidován. Tehdejší hrobník však urny popravených hrdinů zakopával na tajném místě. Když v roce 1968 došlo k uvolnění politických poměrů, požádala vdova Petra Křivky o vydání ostatků jejího manžela. Před padesáti lety tak došlo k objevu a vyzvednutí uren popravených. Urna s popelem Petra Křivky byla konečně uložena na čestném místě. Během následné normalizace však byla vyzvednuta a popel definitivně rozprášen do neznámého společného hrobu. Tento článek je věnován všem politickým vězňům komunistické totality s přáním, aby nejen politická reprezentace našeho města a městské části měla tolik charakteru a odvahy, kterou několikrát během svého života projevil Petr Křivka. Bc. Michal Doležel ■ člen Rady MČ Brno-střed